Někdy se stává, že se z nějakých příčin rozhodneme „zachránit“ někoho nešťastného. Podmíněně zachránit a podmíněně nešťastného, samozřejmě. Poznáte třeba náhodně mladého muže, kterého nedávno nechala dívka. Srdce má nadranc, potřebuje léčit. A když léčit, tak naplno.
Jindy zas nějaké dívce někdo zranil duši a jiný zaujme jeho místo jakožto záchranář. Nechci radit, jenom si prosím poslechněte, co vám říkám:
ZDRAVÝ VZTAH ZAČÍNÁ DVĚMA ZDRAVÝMI LIDMI
Což je pravidlo.
Léčit se musí nejprve každý sám; můžeme mu částečně pomoci, ale nespěchejme se sbližováním do té doby, dokud on sám nemá zcela jasno v tom, co se stalo.
Zdravá osobnost je normální, adekvátně se projevující člověk, který zná a nepodceňuje své přednosti, stejně jako poctivě vnímá své nedostatky. Každý člověk má své slabé i silné stránky, tak to zařídila příroda.
Dokonalí lidé neexistují, zato dokonalých neurotiků je až až.
Zdravá osobnost zná své potřeby, dokáže mluvit o svých citech, vyjadřovat emoce, konstruktivně přistupovat k řešení vztahových problémů (a k těm dochází vždycky; problémy jsou neoddělitelnou součástí životní cesty každé rozvíjející se lidské osobnosti), umí milovat a to nejdůležitější: přijímá SVOU VLASTNÍ odpovědnost za své vlastní štěstí ve vztahu. Vidíte ten rozdíl? Nikdo není povinen učinit vás šťastným. Nikdo vám ničím není povinen.
Jestliže stále kohosi zachraňujete, cosi obětováváte, žijete kvůli někomu a jak se tomu ještě jinak říká, zastavte se na chvíli. Udělejte si v sobě jasno, rozeberte si své minulé vztahy, zádrhele ve vztahu s rodiči. Možná jste uvízli v nějakém stále se opakujícím scénáři.
Je pochopitelné, že asi ne každý je na takové úrovni vědomí sebe sama, přesto však: volte si partnera podle své zralosti.
Alespoň se o to snažte. Hned vysvětlím, proč je to tak důležité.
Jste například člověkem zralým, vnitřně svobodným. Přítomnost či nepřítomnost někoho dalšího po vašem boku vás v zásadě neučiní ani silně šťastným ani silně nešťastným. Jistě, milovaná bytost vedle vás, to je veliké štěstí, ale je to spíše štěstí doplňující vaše vlastní štěstí. Pokud odejde, její rozhodnutí přijmete a váš život bude i nadále stejně šťastný.
Přirozeně, že se vám bude stýskat, bude vám smutno, celkově to však váš život nerozvrátí. Pokud je ten druhý stejně zralý, začínali jste vztah rozvíjet vědomě (s přáním být spolu po celý život) a končíte ho, když už se to tak vyvinulo, stejně vědomě. Jestliže však ten druhý není příliš vyzrálý, vzniká jiná situace.
Nejprve ten druhý nad vaší zralostí projevuje nadšení, je jí doslova unesen a tak dále a tak podobně a pak se u něj postupně vyvíjí velmi silná oddanost a lpění na vás. Zdá se, že to snad přece není špatně, vždyť tak to většinou bývá… Ostatně, je příjemné poslouchat všechna ta „nemohu bez tebe žít“, „bez tebe bych umřela“, jenomže jednoho dne to začne unavovat.
Pro toho druhého nikoli on sám, nikoli jeho vlastní cesta a vlastní rozvoj jsou středem jeho života, jste jím VY. Jestliže se náhle rozhodnete z jeho života odejít, všechno se mu sesype. Jako zralý člověk chápete, že ho to bolí, že je mu těžko atd., zároveň s ním však nehodláte zůstávat z lítosti nebo pro něco podobného.
«Lpějící» láska začne jednoho dne zralého člověka tížit.
Ano, ovšem, dá se zachraňovat, dá se pracovat na rozvoji něčí zralosti a často k tomu i dochází – někdo někoho vychovává, „pěstuje“ jeho zralost. Ale sama podle sebe vím, že zatímco člověk takhle druhého „pěstuje“, sám velmi často jen přešlapuje na místě. Lidé z jakýchsi důvodů dosahují velmi různých úrovní rozvoje a různé jsou také jejich životní cíle. Někdo chce hrát profesionální ligu, jiný amatérskou. Žádná z těch variant není ani horší ani lepší. Ovšem dva hráči stejné ligy povedou silnější hru, budou se vzájemně motivovat k růstu atd.
Když se sejdou dvě nepříliš vyzrálé osobnosti, není to tak velké neštěstí. Historie se rozvíjí dramaticky obvykle – se všemi trápeními, rozcházením, urážením se atd., něco podobného prodělá skoro každý. Jestliže jste tím však prošli, buďte pozorní k srdci jiného člověka. Vždycky berte ohled na srdce toho druhého, ale než na sebe vezmete zodpovědnost za jeho štěstí, udělejte si jasno ve svých vlastních prožitých scénářích, ve svých minulých traumatech, potížích ap.
Neberte na sebe odpovědnost za štěstí toho druhého
Což platí nejen snad o vaší ženě či muži, ale také o rodičích, sourozencích, přátelích, prarodičích atd. Buďte soucitní, pomáhejte, ale nestaňte se jejich berličkou. „Nikdo za tebe neudělá tvou vnitřní práci“. Nemůžete zkrátka za jiného žít jeho vlastní život. Jednoho dne se taková historie stává neúnosným břemenem pro každého, kdo si stanovil vysoké cíle. Jistěže to neplatí o všech lidech, o každém žijícím člověku. Myslím však, že ti, jichž se to netýká, tenhle článek nejspíš ani nebudou číst.
T.Tcharuginá
