O VÁNOCÍCH

Jako malé dítě jsem si myslela, že na tom není nic zvláštního, že každý vidí anděly. Když jsem ale trochu vyrostla, pochopila jsem, že to tak není. Andělé mi řekli, abych mlčela o tom, co vidím a slyším. Nikdy jsem o tom nemluvila, ani s vlastní rodinou, až do chvíle, kdy jsem v roce 2008 napsala knihu Andělé v mých vlasech. Vidím anděly každý den, ale o Vánocích vidím mnohem více andělů než přes celý rok – miliony andělů přichází, aby se připojily k oslavám, které v tento čas probíhají v mnoha náboženstvích a tradicích. Vánoční andělé vypadají úplně jinak než andělé, které běžně vidím.

První Vánoce, kdy jsem je viděla, mi byly čtyři roky. Tehdy jsem si ze všeho nejvíc na světě přála tříkolku. Zeptala jsem se andělů, jestli je nějaká možnost, že by mi ji rodiče koupili. Moji rodiče byli velmi chudí. Bydleli jsme v chatrném domečku blízko Guinnessova Pivovaru v Dublinu a můj tatínek vedl obchod s jízdními koly hned vedle našeho domku. Protože peněz bylo málo, nikdy jsem rodičům neřekla, že bych chtěla tříkolku, ale celé léto jsem otravovala anděly a prosila je, jestli by to mohli nějak zařídit. Jak se blížily Vánoce, nakukovala jsem do tatínkova obchodu, jestli mu náhodou andělé nepomohli získat nějakou starou tříkolku a natřít jí nanovo, ale nikdy jsem tam žádnou neviděla.

Pořád dokola jsem se na to andělů ptala, ale oni mi nikdy neodpověděli. A tak jsem se smířila s tím, že žádná tříkolka nebude, ale na Boží Hod ráno jsem uviděla velký dárek zabalený do hnědého papíru, který byl pro mě. Nad ním stál nádherný zářivý anděl – s širokým úsměvem se na mě podíval a promluvil ke mně beze slov: „Lorno, tvoje tříkolka.“ Rozeběhla jsem se k ní tak rychle, že jsem skoro upadla, a roztrhala balicí papír. Pod ním byla malá červená tříkolka. Měla jsem takovou radost a hned si na ní sedla a začala jezdit po našem malém obývacím pokoji. Nikdy před tím jsem na tříkolce nejela, ale přišlo mi to tak přirozené. Tatínek mě vzal ven, kde jsem mohla jezdit po chodníku sem a tam. Byla jsem v sedmém nebi, byla jsem na ni tak pyšná – věděla jsem, že je to stará tříkolka a že jí tatínek jenom spravil a natřel, ale to mi v žádném případě neubralo na radosti. Nikdy jsem nepřišla na to, jak moji rodiče zjistili, že chci tříkolku, ale andělé jim to prostě nějak vnukli. Několik let jsem ji všude s sebou brala a tatínek ji znovu a znovu opravoval. Nakonec se jednou úplně rozpadla.

Do dnes je to pro mě ale nejlepší dárek, který jsem kdy dostala.

Pár dní před těmi Vánocemi jsem šla domů Old Kilmainhamskou ulicí v Dublinu blízko kde jsme bydleli a viděla jsem dva anděly, kteří byli velmi odlišní od těch, které jsem kdy předtím viděla. Zeptala jsem se andělů, kteří byli se mnou, kdo jsou ti druzí andělé? Řekli mi, že to jsou zvláštní andělé Vánoc. Když jsem trochu vyrostla, dozvěděla jsem se o nich víc. Dnes vím, že také patří k jiným duchovním slavnostem, které se konají v tomto ročním čase v jiných částech světa. Možná by se jim spíš mělo říkat prosincoví andělé, ale já jim stejně říkám vánoční andělé.

Tito vánoční andělé vypadají úplně jinak než andělé, které běžně vídám. Je těžké je popsat, ale je to, jako by tihle andělé byli hustší, širší a měli chodidla blíž k zemi. Také nejsou tak zářiví jako ostatní andělé. Je to, jako by mi neukazovali jejich plnou záři. Mají na sobě takový kabát, který tlumí jejich světlo. Ten kabát je tmavý, ale je propletený zlatými nitěmi, skrz které jako by prosvítalo to andělské světlo. Tito andělé se také jinak pohybují. Někdy vidím, jak andělé padají z nebe, jako by se sypali. Ale tito andělé přicházejí pomalu, jako by scházeli z vysoké hory.

Nekomunikují s námi, ani s ostatními anděly. Nikdy jsem je například neviděla, že by se bavili s nějakým strážným andělem. V tomto čase přicházejí mezi nás a chodí mezi námi s takovou posvátností a přitom natahují ruce a dotýkají se lidských hrudí nebo ve stejné výšce lidských zad. Dotýkají se našich duší.

Tito vánoční andělé přicházejí, aby nám pomohli pochopit, že jsme více než maso a kosti, že máme duši. V tomto čase přicházejí, aby se dotkli našich duší, aby zlepšili spojení, které máme všichni s Bohem – ať už je naše náboženství jakékoliv nebo jsme třeba ateisti.

Vídám je jenom kolem Vánoc. Tento rok jsem jich viděla už mnoho. Minulý týden jsem byla v New Yorku a seděla v jedné restauraci a z okna jsem viděla vánočního anděla, jak schází na zem mezi dvěma mrakodrapy. Tito andělé začínají přicházet před Vánocemi, zůstávají zde na zemi a jejich počet roste a roste, až se kolem Božího Hodu zastaví. Potom na Nový Rok zase zmizí. Vždycky některé z nich vidím, jak vykračují zpět do nebe a pak je už nevidím až zase do příštích Vánoc.

Před několika Vánoci jsem byla ve městě, když mi andělé řekli, že musím jít do jedné kavárny. Poslechla jsem, jako vždycky, a šla městem kolem několika kaváren a ptala se, do které mám tedy jít. Potom jsem uviděla jednoho anděla, jak stojí na rohu ulice, a ukazuje na mě, abych si pospíšila. Za rohem jsem viděla dalšího anděla, který stál před kavárnou.

Vešla jsem dovnitř a viděla ženu kolem šedesátky, jak sedí v rohu u stolu. Byla sama, ale měla u sebe dva anděly, kteří ji napodobali, jak pije čaj. Náhle se otevřelo světlo jejího strážného anděla. Byl obrovský a měl mužské rysy. Byl oblečený do šatů ze zlaté a fialové a jen slabě jsem viděla jeho křídla. Bylo to, jako by jeho křídla byla ohromná a nádherná bílá pírka. Její strážný anděl ji objal a ukázal svou ohromnou lásku a soucit, který k ní cítil.

Ti dva andělé u jejího stolu mi řekli, abych se posadila k vedlejšímu stolu a dala se s ní do řeči. Sedla jsem si, sundala si kabát a rukavice, otočila se k té ženě a poznamenala, že to je ale zima, co? Ti dva andělé se ještě víc rozzářili. Tak krásně se usmívali a ten, co jí byl blíž, se jemně dotkl její ruky. Ta žena se na mě usmála a začaly jsme si povídat. Během naší konverzace jsem pozorovala, jak jí sem a tam pošeptali něco do ucha.

Ta žena mi začala vyprávět o jedné věci, která jí dělala velké starosti. Řekla mi o své sousedce a kamarádce, Maeve, starší dámě, kterou měla moc ráda. Vyprávěla mi, že Maeve žije sama, a přestože má stejně jako ostatní rodiny děti a vnoučata, nikdy za ní nechodí a nenavštěvují ji. Ani na Vánoce jí nikdy nezavolají nebo nepošlou dopis nebo pohled. Řekla mi, že pokaždé, když jde Maeve navštívit, tak ona pláče z toho, jak moc jí chybí její rodina. Za poslední roky hodně sešla a zdá se, že ztratila chuť žít, protože je tak osamělá.

Bylo nádherné vidět, jak si tato žena dělá starosti o svou přítelkyni Meave, a s radostí jsem viděla, jak se jí andělé snaží chlácholit. Řekla jsem jí, že se za její přítelkyni budu modlit a poprosím Boha, aby jí poslal anděly na pomoc a aby jí její rodina tyto Vánoce přijela navštívit. Chytla mě za ruku a řekla, že by bylo skvělé, kdyby to Bůh udělal.

Také mi sdělila, že někde hluboko v srdci cítí, že tohle budou Meaviny poslední Vánoce.

Rozloučila jsem se s ní a odešla z té kavárny. Věděla jsem, že andělé se už snažili přimět její rodinu, aby jí navštívili, ale evidentně je neposlouchali. Jak jsem šla, objevil se vedle mě Archanděl Michael a vzal mě za ruku. Řekl: „Lorno, musíš se modlit každý den, aby tvoje modlitby byly dost silné a přesvědčily rodinu Meave, aby poslechli své anděly.“

Modlidla jsem se každý den. Tři dny před Vánocemi jsem šla se svou dceru do Blanchardstown nákupního centra na periferii Dublinu. Bylo tam strašně lidí. Každý člověk měl u sebe anděly. Potom se vedle mě objevil nějaký anděl a pošeptal mi do ucha, abych šla do jednoho obchodu. Když jsem vykročila směrem k tomu obchodu, vyběhla za mnou ta žena z kavárny. Byla nadšením úplně bez sebe. Její úsměv vyzařoval takovou radost a ti dva stejní andělé, které jsem s ní viděla v kavárně, u ní pořád byli, ale tentokrát ještě více zářili a byli plní radosti. Vychrlila na mě své novinky. „Rodina Meave k ní o Vánocích přijede!“ Nadšeně mi vyprávěla, že Meavina dcera zavolala Meave a řekla jí, že by ona a její děti s ní rádi oslavily Vánoce. Zeptala se, jestli by jí nevadilo, pokud by je oslavily v Meavině domě, že si přinesou všechno, co potřebují na večeři, a že uvaří. Dokonce slíbily, že přijdou už na Štědrý večer a postaví a ozdobí jí stromeček.

Ta žena byla štěstím bez sebe, když mi vyprávěla, že Meavina dcera řekla Meave, že jí miluje a že jí chybí.

Ta žena mě požádala, abych poděkovala andělům a Bohu, že tohle pro její přítelkyni udělali. „Je to nejkrásnější vánoční dárek, který jsem mohla dostat. Už nechci k Vánocům nic jiného!“

Snažila jsem se ovládnout svojí radost, když jsme se loučily. Měla jsem chuť skákat do stropu. Byla to tak báječná zpráva.

Každé Vánoce pracují andělé na tom, aby spojili rodiny dohromady, aby lidé nebyli sami nebo osamělí. Nicméně andělé potřebují naši pomoc. Prosím naslouchejte jim a udělejte ten telefonát, pošlete ten pohled nebo pozvěte někoho, pokud to tak cítíte. Nedovolte nikomu kolem vás, aby byl na Vánoce osamělý.

O Vánocích často vidím, jak andělé létají nad domy a shazují na ně ohromné koule světa. Ty pak dopadnou a explodují a jejich světlo naplní každý roh a kout, prozáří každou cihlu i cement mezi nimi. Dříve jsem nechápala, co to znamená. Co to dělají? Stále se ale učím. Andělé mi vysvětlili, že tyto koule světla přinášející lásku, mír a naději a jsou darem od Boha. Andělé shazují tyto koule o Vánocích do všech domovů, ať už bydlíte ve stanu, chýší či paláci. Shazují je na lidi všech vyznání, národností a ras. Vánoční andělé pomáhají nám dospělým rozpomenout se na naše zážitky z Nebe, na ty duchovní pocity lásky a naděje, které děti v sobě nosí s takovou lehkostí. Ten hluboký pocit, že v životě jde o víc než jen o materiální věci – že láska a přátelství jsou důležitější než cokoliv jiného.

Pokud cítíme nutkání pozvat někoho, o kom víme, že je sám, nebo dát někomu dárek – a nezáleží na tom, co to je – pak je to možná vliv andělů, kteří jsou neustále kolem nás – a o Vánocích obzvláště.

Lorna Byrne

Přeložil: Honza Menděl