Průměrný optimista v podstatě očekává, že vše, co se kolem něho děje, nakonec dobře dopadne a že vše, o čem sní, se jednoho dne uskuteční. A tak se na svět okolo sebe usmívá a svět mu pak zákonitě oplácí obdobným přístupem. Optimismus je tedy vyživován spíše z naší vlastní niterné podstaty, z magického základu našeho ega, z neudálostního základu optimismu. Samozřejmě že optimista dozrává v neotřesitelného optimistu i na základě příznivých vnějších zkušeností.
Naproti tomu pesimismus je filozofickým postojem, podle něhož převažuje v životě člověka především zlo a smysl života je vlastně zpochybňován v samotné podstatě. Podle takového životního postoje se v podstatě vše okolo nás vyvíjí zákonitě k horšímu a dokonce každý vzestup jednotlivce nebo i obecný společenský pokrok je považován za sporný a je vlastně předurčen k závěrečnému ztroskotání. Z negativistického zorného úhlu je tedy všechno okolo nás v podstatě špatné a nesmyslné.
V psychologické literatuře nacházíme doklady o tom , že duševní nemoci jsou vyvolávány pesimistickým životním postojem a negativistickým směřováním, přinejmenším je však jisté, že jsou obdobnými postoji posilovány. Inženýrská psychologie mnohokrát prokázala, že nehody a zranění si častěji způsobují lidé s negativistickým ( pesimistickým )ú životním postojem.
Pregnantněji a zároveň zábavněji lze provést kategorizaci pesimistů a optimistů například prostřednictvím notoricky známých citátů vybraných z literárních děl, ale něco do sebe mají i výroky od stolů zakouřených hospod:
Pokud jste se v některém osvěžujícím citátu alespoň trochu poznali, pak jste jistě rovněž objevili, jaké hlavní překážky stojí v cestě vašemu optimistickému postoji. Optimismem rozumíme samozřejmě základní životní postoj, jenž je určován především pozitivním posuzováním světa, života a možností člověka. Kdo souhlasně přitakává světu a průběhu vlastního života a přijímá život a svět tak, jak se mu jeví, ten bere odpovědnost za svůj život do vlastních rukou, je aktivní, a proto se lépe vyrovná se vším, co ho potká.
Lidé s optimistickým postojem získávají samozřejmě průkazně více životních úspěchů, cítí se šťastnější a proto činí šťastnějšími i celou řadu jiných lidí. Odlišují se tak od pesimistů,, kteří posuzují svět a svůj život skrze jakousi šedivou mlhu, v níž je nesmírně těžké se zorientovat. Pesimista musí počítat s tím, že všechny pochmurné vize se v jeho vlastním životě uskuteční, což je neodvratný metafyzický efekt, o němž se mohli přesvědčit všichni, pokud někdy měli nablízku byť i jediného pesimistu.
Zůstat optimistou znamená jednat vždy tak, aby se dosáhlo těch nejoptimálnějších výsledků bez přílišného ohledu na momentálně nepříznivé objektivní okolnosti, neboť „ optimista nebere věci nikdy tak tragicky, jak ve skutečnosti vypadají „.
Přitom optimismus je směřováním přirozenějším a obvyklejším, zatímco pesimismus naopak cestou spíše neobvyklou, objevující se například až po určité osobnostní deformaci, po jistém selhání. Pesimismus je navíc směřováním, které se nikdy ani na statistické periférii nemůže stát akceptovatelnou normou. Vesmír a veškerenstvo je totiž proniknuto výhradně nezdolným optimismem a pesimismus v něm nemá a nikdy neměl významnější místo.
A protože v souvislosti s tímto vším je dokázáno, že optimisté prokazatelně žijí déle, budeme si postupně uvědomovat proč.
Zpracovala: Iva Hédlová podle Heidelore Klugeové
