Monika je mladá, zdravá a spokojená žena. Je jí 30, má skvělou práci, partnera a v jejím životě se nikdy nestalo nic dramatického. Tedy až do chvíle, kdy jela taxíkem z letiště domů. Monika byla na 14 dní v Německu na služební cestě, kde zastupovala svoji firmu a měla několik velmi důležitých schůzek, které nakonec dopadly velice dobře. V pátek odpoledne přiletěla z Frankfurtu do Prahy, nastoupila do taxíku a těšila se, jak si dá doma sprchu a večer vyrazí s přítelem na večeři. Zhruba v půlce cesty se ale auto dostalo do páteční zácpy a Moniku začal přepadat divný pocit neklidu. Nejdříve pociťovala takovou zvláštní tíseň, do toho zalilo její tělo nepříjemné teplo a najednou jí přišlo, že se jí špatně dýchá. Zeptala se řidiče, jestli může otevřít okno, ale to nepomohlo. Dýchalo se jí stále hůř. Vnitřní neklid začal dramaticky rychle stoupat. Tep se rozjel na plné obrátky, stále se zrychlující bušení srdce bylo téměř slyšitelné, v uších jí zalehlo tlakem a ona začala vzrušeně, rychle a mělce dýchat. V jejích očích se leskla hrůza – hrůza ze smrti, která ji sevřela železnou pěstí a dál svírala v nekonečných vteřinách, ve kterých se začala loučit se životem. Vyděšený řidič taxíku duchapřítomně vyjel při nejbližší příležitosti z kolony a zastavil v jedné z bočních ulic. Monika vyskočila z auta, chvíli ještě vzrušeně dýchala, a nakonec si vyčerpaná sedla na chodník a začala se celá třást. Pomalu se trochu uklidnila. Cesta taxíkem nakonec nevedla domů, ale na interní ambulanci do nejbližší nemocnice. Tam jí lékaři udělali všechna základní vyšetření a poslali domů se slovy „jste v pořádku, nic vám není. To se občas stává, že se člověku rozbuší srdce. Na shledanou.“

Ten večer Monika nemohla usnout, i přestože si přišla naprosto vyšťavená. Stále znovu se jí přehrávala scéna z taxíku a nemohla uvěřit, že to nic nebylo. Vždyť měla pocit, že dostane infarkt. Určitě lékaři něco přehlédli, tohle není normální. Takhle se přeci nemůže cítit zdravý člověk?! Nakonec jí ale její přítel, který pro ni vyděšený přijel do nemocnice, utěšil tím, že to mohl být dopad stresu z té pracovní cesty. „Asi má pravdu,“ řekla si Monika a rozhodla se hodit to za hlavu, i když jí to stejně celé nedávalo moc smysl, protože ta služebka, přestože byla náročná, byla ve skutečnosti přeci úspěšná…

Víkend byl fajn, Monika odpočívala, byla si zaplavat a v sobotu večer šla s přítelem na večeři tak, jak byli původně domluvení na pátek. Všechno se zdálo být zase v pořádku a v neděli večer jí přišla celá páteční epizoda jako nějaký divný sen, který se jí jenom zdál. Asi to byl opravdu jen nějaký dozvuk stresu…
Jenže v pondělí dopoledne na firemní poradě to přišlo znovu. Nejdříve pocit tíhy a horka, pak špatné dýchání, a nakonec neustále se zrychlující tep. Nejdřív se snažila to skrýt, bylo jí trapně, přece tu neudělá scénu v zasedačce plné lidí, jenže v jednu chvíli jí bylo už tak zle a tlukot srdce stále sílil a zvyšoval se, že už to nešlo zakrýt. Vystrašení kolegové zavolali záchranku, která Moniku odvezla do nemocnice. Tentokrát byla vyšetření ještě důkladnější než v pátek, bohužel (nebo bohudík?) však se stejným výsledkem: nic vám není, jste zdravá, na shledanou.

Pocit úlevy, že ani další vyšetření na nic nepřišla, vystřídala ale hluboká frustrace a otázky, na které nebyla nikde žádná odpověď: Když jsem zdravá, tak co to proboha je? Jak to může být ze stresu, když žádný necítím? A co budu dělat, když to na mě přijde zase? Nebo spíš AŽ to na mě přijde zase…
Představa, že se jí to zítra stane v práci znovu, ji tak vyděsila, že se rozhodla jít raději ke své obvodní. Šéfovi napsala smsku, že je v pořádku, ale pro jistotu půjde na pár dní na neschopenku, a v úterý ráno se objevila u své obvodní lékařky, kterou měla docela ráda. Když jí vylíčila, co se jí stalo, a ukázala zprávy z obou nemocnic, kroutila chvíli doktorka hlavou, ale nakonec souhlasila, že udělá pro jistotu ještě rozsáhlé krevní testy. Ale ani ty nic neukázaly. Navíc dva dny nato, dostala Monika třetí atak – tentokrát doma. Opět ji popadla nepopsatelná hrůza a strach ze smrti, ale tentokrát se smísila i se vztekem, proč se jí tohle celé děje. V jednu chvíli začala křičet zoufalstvím „co mám sakra dělat???“ Teď už záchranku nevolala, věděla, že by to bylo k ničemu. Vztek a křičení záchvat trošku zmírnily a po několika minutách zase odešel, jen ji nechal jako vždy rozechvělou a naprosto vyčerpanou, jak kdyby právě uběhla maraton. Další den, když obvodní řekla, že to měla zase, jí lékařka poslala na psychiatrii.

Ta myšlenka jí nejdřív byla strašně proti srsti. Vždyť ona je psychicky úplně v pohodě, tyhle stavy mají přeci čistě fyzický průběh, ale protože už byla zoufalá, nakonec souhlasila. Když psychiatrovi odvyprávěla svoje tři záchvaty, soucitně se usmál a konstatoval, že tohle je typická úzkostná porucha. Ujistil jí, že se nemusí ničeho bát, že i když je tento stav vnitřně děsivý, člověku se nemůže ve skutečnosti nic stát, a jako léčbu ji nabídl antidepresiva, která však začnou zabírat až tak za tři týdny, takže do té doby si v případě nouze může vzít neurol, ale s tím musí nakládat opatrně, protože je návykový. Jakmile antidepresiva začnou zabírat, neurol už nebude potřeba.

Monika si rezignovaně vyslechla svoji diagnózu a návrh léčby, ale nedalo jí se nezeptat: „A proč to mám? Vždyť jsem to nikdy neměla. To přeci nepřijde jen tak z ničeho nic.“ Nato jí ostřílený lékař s ledovým klidem, lehkým úsměvem, avšak nulovou empatií odpověděl „To může mít řadu důvodů. To je těžké odhadnout. Ty prášky by vám ale měly pomoct. Kdyby ne, přijďte a zkusíme jiné. Na shledanou.“

Raději by řekla sbohem, ale odpustila si to. Začal do ní vstupovat vztek z bezmoci. Nikdo jí nic nevysvětlil, nikdo jí nepomohl, jediné, čeho se jí dostalo, byla diagnóza, které vlastně doteď pořádně nerozuměla, a recept na antidepresiva, jako kdyby byla nějaká psychicky labilní! Ale ona přeci nikdy nebyla labilní. Ty šílené infarktové stavy sakra nemají nic společného z úzkostí, vždyť je spokojená, nic se jí neděje, všechno v její životě je v pohodě, tak co to proboha je?!

Takových příběhů jako je tento je dnes už příliš mnoho. A bohužel mají téměř vždy stejný průběh. Nejdřív přijdou různá vyšetření, pak psychiatr a nakonec antidepresiva – těmi se to celé uzavře, a případ je „vyřešen“. Tedy až na to, že právě tento postup vůbec nic nevyřeší, jen naopak všechno ještě zhorší. A proč? Protože panické ataky, stejně jako deprese a dalších tisíce fyzických a psychických potíží se nikdy nestanou jen tak, bez příčiny. Jenže v dnešní době nemají lékaři čas, kapacitu a často vlastně ani dostatečný vhled na to, aby hledali skutečnou příčinu (která může být a častokrát i je poměrně prosaická nebo dokonce zdánlivě banální), předepsat prášky je rychlý, a navíc je všeobecně uznávaný postup, takže lékař je krytý a pacient je dál v p…, v potížích. Smutné na tom celém je to, že lidé pak dlouhá léta berou prášky, které jim vlastně v ničem nepomáhají, jejich problém dál zůstává (ataky se dříve či později objeví znovu, i když třeba už s menší intenzitou a častostí) a člověk pak zobe prášky raději už napořád z hrůzy z toho, co by nastalo, kdyby je vysadil. A ta hrůza je vlastně trošku oprávněná. Protože to, co ataky způsobovalo, bylo prášky a nevědomou autosugescí (beru prášky = už se mi nemůže nic stát, ataky už nepřijdou) zatlačeno ještě hlouběji do podvědomí, takže logicky, ve chvíli, kdy prášky vysadím, uvolním špunt a celé to začne zase vylézat na povrch a možná ještě s děsivější intenzitou než na začátku. To si ten prášek teda radši vezmu.
Vraťme se ale zpátky k příběhu Moniky. Ta měla to štěstí, že byla vzpurná a nedala se. Rozhodla se, že prášky brát nebude a že se zkrátka se svojí diagnózou nesmíří, a tak začala intenzivně pátrat po nějakém řešení. To jí dovedlo až k člověku, který měl s ataky zkušenosti, a ten jí pomohl najít skutečnou příčinu:
Co se v Moničině příběhu zatím neobjevilo a co ona sama by vám vlastně v té době ani neřekla, protože to nepovažovala za relevantní, bylo, že Monice 2 týdny před jejím nástupem ataků umřela babička. Na první pohled to nebylo nic strašného. Babičce bylo 85, byla už stará a nemocná a smrt přišla očekávaně a byla vlastně vykoupením. Monika se to dozvěděla den před svojí služebkou, ta zpráva ji zasáhla, i když ji už delší dobu čekala, jenže druhý den odlétala do Frankfurtu a věděla, že se musí soustředit, aby všechna jednání ustála. Nemohla si dovolit nechat se rozložit smutkem. Věděla, že pokud se smutku poddá, bude na té pracovní cestě nepoužitelná, a to samé věděla i její rodina, která jí ujistila, ať si s ničím nedělá starosti a odjede, že oni všechno zvládnou a že ani babička by nechtěla, aby kvůli ní trpěla její práce. A tak Monika vrhla veškerou svou pozornost na pracovní záležitosti, které ji čekaly, a druhý den odletěla na 2 týdny do Frankfurtu. Tam neměla vůbec čas ani prostor myslet na babičku, a když už ho měla, byla tak unavená, že padla do postele a spala jako zabitá. Během toho, co byla pryč, proběhnul i pohřeb, na kterém se sešla celá rodina a kde babičku všichni s láskou oplakali a rozloučili se s ní, až na Moniku… Ta měla plnou hlavu jiných věcí, což jí pomohlo na nic z toho, co se děje doma, nemyslet. Tedy alespoň zdánlivě! Na konci služebky byla sama překvapená, že jí ani jednou za celou tu dobu nepřepadl pláč. Zároveň ale byla vděčná, protože díky tomu to všechno skvěle zvládla a byla spokojená. Teda až do chvíle, kdy se vracela domů taxíkem.
To, co se jejímu psychiatrovi jevilo jako „klasická úzkostná porucha“ (což projevem také byla), byl však na hlubší úrovni obyčejný lidský smutek, ovšem s jedním háčkem – smutek, kterému nebylo dovoleno se projevit. Monika svoji babičku milovala, byla pro ni jedním z nejdůležitějších lidí v jejím životě a čas, který s ní v dětství strávila, patřil k těm nejkrásnějším vzpomínkám. I přestože Monika věděla, že babička odchází, že je stará a nemocná, a že smrt pro ni bude vykoupením, potřebovala tuto ztrátu emočně zpracovat, a to jednoduše tak, jak nás příroda nastavila – tím, že by plakala, plakala a plakala, že by vzpomínala na ty krásné chvíle, na lásku, kterou k babičce cítila, a dovolila by smutku, aby vzal její duši do náručí a provedl ji údolím truchlení takovým tempem a tak dlouho, jak její duše potřebuje. Jenže smutek, který chtěl ven, aby mohl provést svoji očistnou práci, dostal jasnou stopku „Teď nemůžu, jedu na služebku, nemůžu si dovolit se rozložit, teď ne!“ A tak poslechnul a šel Monice z očí tam, kde ho neviděla a necítila – do jejího podvědomí. Tam také čekal, až ho Monika pustí ven, jenže ta bohužel z nevědomosti podlehla dojmu, že smutek se jednoduše nedostavil, a tak ji nic nenutilo k tomu, aby ho prožila. A tak se smutek ozval (přesně ve chvíli, kdy se vrátila domů) a začal bít na poplach: Jsem tady a chci ven!!! Moničko, musíš mě prožít, musíš mě vyplakat! Monika si ale, stejně jako většina lidí, nedokázala v danou chvíli spojit A (babička umřela, neproběhl smutek) s B (panický atak), a přátelé, obvodní, ani psychiatr jí s tím taky nebyli schopni pomoct.

Když si tohle Monika během terapie uvědomila, byla nejdřív v šoku. Pak přišel pláč a ten ve vlnách přicházel dalších několik dní. Monika začala procházet staré fotky, vzpomínala na babičku s členy rodiny, radovala se z jejího života a truchlila nad její ztrátou, smála se nad veselými historkami a pak znovu a znovu plakala, když se podívala na parte, na kterém bylo jméno člověka, kterého tolik milovala. Chvíli to trvalo. Někdy se to nedalo ovládat. Občas to bylo nepříjemné. To ve chvílích, kdy jí smutek zkřivil obličej a sevřel krk a ona nedokázala pláč zastavit. Ale nakonec slzy odnesly bolest ze ztráty, které se nikdo z nás nevyhne, smutek ustoupil a duše se zase uzdravila. Potom, co Monika začala chodit na terapii, dostala atak ještě jednou, ale už byl slabý a dokázala ho ustát bez většího drama. Potom, co prošla patřičným smutkem a truchlením, se už u ní ataky nikdy neobjevily. Antidepresiva, která jí psychiatr předepsal, si z lékárny nikdy nevyzvedla.

Panické ataky, i když už název sám zní děsivě, nejsou nikdy naším nepřítelem. Přicházejí vždycky ve chvíli, kdy něco důležitého opomíjíme a buď vědomě, avšak častěji nevědomě, potlačujeme. Jejich příčiny mohou být triviální anebo ohromně závažné, ale tak či tak jediné, co můžeme a musíme udělat, je věnovat jim pozornost a dopátrat se toho, odkud vítr vane a na co nás chtějí upozornit, a pak podle svých možností a schopností, buď sami nebo s pomocí tyto příčiny zpracovat a uzdravit. Tím zmizí i ataky a my budeme dál schopni naplno žít, fungovat a radovat se ze života.
Tenhle text není napsaný s úmyslem někoho obviňovat. Nechci tu ukazovat na psychiatry a říkat, že oni za všechno můžou. Vím, že oni (stejně jako my všichni ostatní) jsou obětí nefunkčního systému, který je semlel, a nemají moc, sílu a často ani prostor něco změnit. Ale už je na čase, abychom si upřímně řekli, že antidepresiva nejsou řešení, nikdy nebyly a nikdy nebudou, a že i když je člověk bere, musí dál hledat příčinu a musí se sám snažit se uzdravit, protože doktor ani prášky to za něj nikdy neudělají.
Postava Moniky je fiktivní. Její příběh jsem poskládal z několika skutečných příběhů, jejichž svědkem jsem měl to štěstí být. Další příběhy budou následovat.

 

Zdroj: www.janmendel.com

REKLAMA:
loading...

Komentáře