Smrt člověka je naprogramovaná. Co si vlastně pod tímhle pojmeme představíte? Jak může být smrt naprogramovaná? Když se řekne smrt, tak si mnoho lidí představí nehybně ležící tělo, kterému netluče srdce a nedýchá. Ovšem podle některých lidí to tak není, vlastně je to dokázáno.
Jistý profesor Něgovskij dokázal, že člověk umírá v několika "fázích".
První fáze se nazývá "mezní stadium". V této fázi se srdeční tep a dýchání zpomaluje, až se úplně zastaví. Elektroencefalogram vykazuje výrazné výchylky, tudíž je mozek této fázi ještě živý.
Druhá fáze se označuje jako "agónie" (smrtelný zápas). Charakterizováno je to ztrátou vědomí a bolesti. V tomto stádiu je mozek a mícha stále ještě živý.
Třetí fáze, "klinická smrt" trvá většinou jen pět až šest minut. V těchto pěti minutách vede mozek svůj jakýsi izolovaný život. Při této fázi se dá člověk ještě oživit, ale později to již není možné, protože není přísun čerstvé okysličené krve, a díky tomu je po několika minutách poškozen mozek. Člověk tedy umírá definitivně až po odumření buněk mozku.
Jsou vědci, kteří tvrdí, že smrt nezačíná "mezním stadiem", ale začíná již v období embrya (období od početí do zhruba tří měsíců) a pokračuje po celý život. Jak je to možné? Věda o stárnutí (geriatrie) prohlašuje, že proces zanášení a opotřebování začíná již tehdy. Některé teorie o stárnutí jsou dosti zajímavé např. patolog Roye Lee Warfold prohlašuje, že stárnutí je způsobeno jistými buňkami, které se chovají stejně jako cizí bílkoviny. Skutečnost je ovšem jiná. Člověk prostě nemůže obnovovat všechny svoje buňky, čímž dochází ke "ztrátě buněk". Tyto ztráty činí v průběhu života 20 % u nervových buněk a až 35 % u svalových buněk. I když člověk ztrácí buňky, tak to nikdy nemůže způsobit smrt, protože vždy v tom hraje roli nějaká nemoc.
Existují samozřejmě i vyjímky potvrzující pravidlo. Největší hrozba lidstva – rakovinné buňky mají zajištěn "věčný život". Jsou schopny velké obnovy (transformace) oproti lidské buňce. Jejich rozdíl je v počtu chromozomů. Dělali se různé pokusy s transplantací transformovaných buněk, ale jediným (poněkud velkým problémem) je, že se vždy objevila rakovina. Mohou být rakovinné buňky dárcem života? Tento názor není moc vítán, ale snad tyto pokusy umožní vyřešení záhady léčení rakoviny.
Někteří lidé doufají, že uniknou smrti díky tomu, že se nechají zmrazit. Zanechali prosbu, že mají být vzbuzeni až bude objevena léčba na jejich nemoc. Toto zmrazování má několik háčků. První háček se týká odumření orgánů. Lidé myslí, že zmrazení na – 90 stupňů ochrání jejich orgány před odumřením. Lékaři se obávají, že i takto nízká teplota nemůže zabránit odumření. Takový druhý háček je otázka zdali vůbec budou další generace schopny lidi rozmrazit a uzdravit. Myslím, že je hezká představa toho, že jednou bude dotyčný vzbuzen a uzdraven ze zhoubné nemoci. Ovšem obávám se, že se toho lidé také nemusejí dočkat.
Je to nezhojitelná jizva, je tajemná, záhadná, mocná a nevyhnutelná, je to náš starý přítel – SMRT!!! Neexistuje žádná cesta zpět a nikdo, kdo by se vrátil. Jediné co nám po ní zůstane jsou slzy, smutek … ale co se stane pokud zemřeme, ztratíme to, co by pro nás mělo být tím nejcennějším – náš život? Co je po životě? Prázdno? Nebe? Nicota? Existuje nějaký další život, byť jen duchovní? Vezměme si lidi, kteří prožili tzv. " Prožitky blízkosti smrti – NDE ". skutečně viděli jen nepatrnou část toho co se pak stane? Co znamená světelná bytost, s kterou se tito lidé setkají a která jim řekne, že dosud jejich čas nenastal a že se musí vrátit? Uvažme nyní několik teorií, lépe řečeno názorů.
Prázdno – Nicota:
Tato teorie nám říká, že se s námi vůbec nic nestane, když zemřeme. Jsme zcela mrtví. Prostě " tečka " a nic víc. Nic z nás nepřežije, žádný duch, hmota či energie. Jen popel nebo hromádka našich tělesných ostatků, které ale brzy budou zrecyklovány jinými živými organismy. Ovšem prázdno je pochopitelně pro nás jedna z nejvíce depresujících teorií. Proč zrovna prázdno? Opravdu přijde? Vše moje myšlení, moje já, moje vědomí se jen zastaví a nic víc? Všechny moje roky mládí, všechny moje dobré ( občas i špatné ) skutky, všechen můj skvělý smysl pro humor by byly konečné – pro nic za nic? Tato teorie je pro naše chápání velmi obtížná, protože se jaksi nezdá jasná. A my lidé, my přece chceme " Svět " chápat jasně, a zvláště to, co je pro nás stále jaksi tajemné. My víme, že náš život není zcela jasný, ale alespoň očekáváme nějaké jasné poselství tam na konci, které by nám pomohlo pochopit vše, co jsme za celý život pochopit nemohli. Proč tedy jen prázdno a nic víc?
Reinkarnace – Znovu vtělení:
Toto je svým způsobem, od předešlého mnohem zábavnější názor. V tomto případě smrt není koncem našeho života na Zemi. My dokonce nejdeme do nebe či pekla jak někteří tvrdí, ale zůstáváme zde na Zemi, kde naše duše se jen převtělí do někoho jiného. V hinduistickém učení přetrvává názor, že náš život je jen článkem nekonečného cyklu zrození a smrti. Dle názoru některých lidí je možné cestou hypnózy (přesněji řečeno pomocí reinkarnační regrese), vstoupit do té části mozku, kde jsou uchovány informace o našich dřívějších životech. V tomto stavu, kdy se lidé vracejí do své minulosti, vidí sami sebe a dokonce i slyší v dobách pro nás již dávno zašlých. Ne každý, kdo se podrobí této regresi se vidí jako významná historická osobnost. Ve většině případů regrese se lidé vidí takoví, jací jsou v jejich současném životě. I tato teorie má svá úskalí – opravdu naše duše žije věčně, proč si nepamatujeme, kde a čím jsme byli předtím? Jsou hypnotické zážitky opravdu pohledem do naší minulosti? Nejsou náhodou jen pouhou představou našeho mozku?
Peklo:
Jezero ohně, věčné odsouzení či zkáza? Tohle není moc příjemný pohled za hranice našeho života. Tradice nám říká: jestliže jsme špatní a zlí, jsme proto odsouzeni po smrti na věčnost do pekla. Jestliže opravdu existuje bůh (pozn. jenom chci podotknout, že já v boha nevěřím ) a je méně soucitný než většina lidí, tak je tato myšlenka racionální. Bůh sice předpokládá všude existenci lásky, míru a přátelství ale jestliže opravdu připustí, aby byl každý odsouzen na věčné utrpení, tak je pravděpodobně daleko méně dokonalý než se předpokládá. Na druhou stranu, pro lidi jako Hitler, by peklo nebylo špatným trestem.
Nebe:
Je tady, je to naše velká a věčná odměna, život s otcem, ale co je to doopravdy nebe? Lidé, kteří měli NDE říkají, že v okamžiku, kdy u nich došlo ke klinické smrti slyší velmi nepříjemný zvuk, opouští své fyzické tělo a se svým novým duchovním tělem putují temným tunelem, kde na konci vidí překrásné světlo, něco co ještě nikdy v životě nepoznali. Na konci se setkají s jakousi světelnou bytostí, která jim znovu připomene několik důležitých okamžiků jejich života. V určitý moment mají pocit, že se dostávají k nějaké hranici, bariéře, pravděpodobně dělící náš pozemský život od možná života dalšího. Ale bohužel zjišťují, že jejich čas ještě nenadešel a vracejí se do svého fyzického těla. Tato další možnost nám opět pokládá mnoho otázek. Jak to tam vypadá? Jsou tam stejné věci jako na Zemi? Je nebe další planetou, nebo jen jiný časoprostor?
Jakákoliv z myšlenek o životě po životě nedává moc velký smysl. V tomto případě se náš rozum opět ocitá v koncích.
Archiv KPU
