Dějiny hypnózy
Slovo hypnóza (z řeckého hypnos – „spánek“) použil pro navozené transy James Braid (1795-1860). Již před mnoha staletími kněží v antickém Řecku užívali hypnózu k léčení tělesných i duševních onemocnění.
Pestrou historii hypnózy však zahájil rakouský lékař Franz Anton Mesmer (1734-1815). Výzkumy přírodního magnetismu ho vedly k přesvědčení o existenci neviditelného fluida, které proudí a spojuje všechny předměty ve vesmíru. K nemoci by pak docházelo při narušení jeho toku. Jeho pacienti se shromáždili kolem nádoby naplněné vodou a železnými pilinami, které se dotýkali, zatímco je hudba a ztemnělé osvětlení přivedly do transu. Mesmer při tom držel v ruce železnou tyčku a nechal na ně pak působit svůj magnetismus. Mesmer byl nakonec označen za šarlatána a jeho terapie zmizela z medicínské scény.
Na přelomu dvacátého století Britská lékařská asociace hypnózu zkoumala a zavrhla ji. Posledních padesát let se opět užívá. Lékaři nyní považují trans za léčivý stav, kdy mysl a tělo dosahují klidu a vyrovnanosti, v kterém může dojít ke změnám nemožným při plném vědomí.
Komu může hypnóza pomoci?
Hypnóza pomáhá při mnoha obtížích pramenících v úzkosti a stresu. Psychiatři ji využívají k léčbě fobií. Může dokonce omezit bolest a usnadnit porod. Hypnoterapie úspěšně léčí kožní obtíže, migrénu, hysterická onemocnění, koktavost, uleví od stresu. Má schopnost odstranit deprese, trému, nejistotu, slabou vůli či agresivní chování. Je účinná i při hubnutí. Můžete ji využít také k výuce cizích jazyků a zlepšení paměti či koncentrace.
Někdy se tato metoda využívá jako forma anestézie při očních a gynekologických operacích, případně zubařských zákrocích. Probíhá to tak, že při operaci je přítomen hypnotizér, který dostane pacienta do stavu, ve kterém necítí bolest.
Příčiny našich těžkostí je údajně nutné hledat ve vlastní minulosti. V něčem, s čím jsme se nedovedli vypořádat, v nějakém traumatizujícím zážitku. Bolest a strach v nás zůstávají. Můžeme je sice vědomě či nevědomě potlačit, ale za nějaký čas vyjdou na povrch v podobě zdravotních problémů.
Člověku, který nemá o hypnózu upřímný zájem a nevěří v její působení, není možno pomoci. Asi pět procent lidí, některé prameny uvádějí až pětinu, je zcela nehypnabilních, vysoce hypnabilní je asi 15 procent populace – tehdy mluvíme o třetím stupni hloubky hypnózy – náměsíčnictví. Sám hypnotizér nemusí být obdařen „zvláštními“ schopnostmi, musí být odborně vyškolen.
Tato psychoterapeutická metoda patří do rukou jen speciálně vyškoleným odborníkům, nejčastěji psychiatrům a psychologům.
Hypnotický stav
Před samotnou hypnózou odborník seznámí klienta se vším, co jej čeká, a s otázkami, které mu během terapie položí. Terapeut by měl samozřejmě znát podrobnou anamnézu případu, informovat se o všech léčbách i o dalších obecných věcech, které mohou mít význam. Pacient se uvolní a terapeut ho uvede do transu. Obvykle k tomu používá opakované sugesce („Cítíte se unaven, vaše víčka klesají…“), pronášené tichým hlasem. Někdy terapeut klienta požádá, aby na něco upřel pohled , např. na zdroj světla, nebo na kolo, které se pomalu otáčí. Touha zavřít oči tak zesílí. Do hypnotického stavu se ale můžeme dostat i vyvoláním příjemných představ, například z přírody.
Pocit se podobá upadání do spánku. V tomto stavu může terapeut vést klienta k odhalení vlastních pozitivních schopností. Často pátrá i několik let nebo desetiletí dozadu. V hypnóze lidé opětovně zažívají situace, které v nich již jednou vyvolaly strach, způsobily bolest nebo úzkost. Člověk neprožívá tuto bolest znovu, ví, že to, co prožívá, není skutečné.
V hypnotickém spánku komunikuje terapeut s podvědomím pacienta a ten většinou ví, co se s ním děje. I když v některých případech zvlášť hluboké hypnózy si nic nepamatuje. Někdy dokonce hypnoterapeut sám vydá příkaz, aby klient vše zapomněl. To v případech, narazí-li během pacientova spánku na skutečnost, která by mu mohla ublížit.
Někdy stačí jedno sezení, jindy je třeba hypnózu opakovat. Sezení obvykle trvá 30 až 60 minut.
Hypnóza mýtů zbavená
S hypnózou je spojeno mnoho pověr. Mýty o hypnóze zobrazují člověka jako oběť, se kterou je možné manipulovat. Ve stavu hypnózy však člověk nikdy nedělá to, co sám nechce. Hypnotizovaný také nebývá na hypnotizérovi závislý. Rozhodně ne více než v každém jiném terapeutickém vztahu.
Hypnóza není totéž co spánek – někdo je i v transu zcela bdělý, schopný chodit po místnosti s otevřenýma očima a plynule hovořit. Ve stavu hypnózy jako by se člověk ještě nevzbudil, ale už ani nespí. V takovém stavu necítí bolest. Hypnóza není ani nebezpečná, a už vůbec není pravdou, že se hypnotizovaný z transu nemusí probrat.
autor: – kš –
