Podle odvěké moudrosti, jak ji vyjádřil Platón, svět je živoucí bytostí. Není to názor, jak by se nám mohlo zdát, výstřední, originální či pavědecký, je v souladu s myšlením člověka a jeho zkušeností, uloženou v nejhlubších vrstvách naší psyché, kterou psycholog C. G. Jung nazval kolektivní nevědomí. Tato moudrost se dochovala v mýtu, který je podle historika sakrálního umění Ánandy Kumarasvámího tím nejadekvátnějším odrazem nadsmyslové pravdy či vesmírné zákonitosti, kterou staří Indové nazvali dharma.
V každé tradiční kosmologii všech světadílů je Země chápána jako živá bytost s vlastním duchem, s nímž jsme nějak spřízněni. Nejsilněji je rozšířena víra, že Země je naší matkou a národy lidstva jsou jejími dětmi. Pro staré Řeky byla bohyní-matkou a nazvali ji Gáia. Tato představa přetrvává nejen v Orientě, ale i v naší kulturní oblasti. Tak Porfyrius prohlásil, že fyzické těleso země je jen zviditelněným tvarem její pravé podstaty. Ještě výstižněji to vyjádřil středověký alchymista Banhius Valentinus: „Tato Země není mrtvým tělesem, je obydlena duchem, který má svůj život v duši. Veškeré stvořené jednotliviny včetně nerostů čerpají svou sílu z ducha země. Tento duch života se sytí hvězdami (tj. astrálními influencemi) a poskytuje výživu všem živým bytostem, které skrývá ve svém lůnu. I když je duch dostal shůry, země nosí tyto nerosty ve svém lůně jako matka nezrozené dítě.“ Obdobně stejnou pravdu mohl vyjádřit šaman či stařešina tradiční pospolitosti v kterémkoliv světadíle.
Dnešní věda, která se odvozuje od Descarta a Newtona, toto pojetí pohrdavě označuje za mýtus, aniž je si vědoma, že se dnes naopak hroutí Newtonův mýtus, že vesmír je velkým mechanismem. Máme tu dva vzájemně si odporující mýty, jejichž následky se promítají do všech sfér našeho života. Dávno před nadekretováním marx-leninských dogmat, povýšených na vědu všech věd, nám materialistická a pozitivistická věda přelomu 19. a 20. století propírala mozky dualistickým chápáním reality, které oddělilo člověka od přírody, které hlásalo, že vesmír je mrtvým, hmotným výtvorem, mechanicky fungujícím jako orloj či hodinový stroj. Všechny pokusy si fyzici naaranžovali tak, aby potvrzovaly tuto domněnku. Představa mechanistického vesmíru byla užitečná pro věk, který se vyžíval v mechanických vynálezech. Avšak tento koncepční model zastarával, až se stal svěrací kazajkou jiných vědních oborů, jejich institucí, až pronikavě ovlivnil všechny sféry veřejného života.
Nové paradigma
Opustíme-li mechanistický model a přijmeme-li Jamesem Lovelockem formulovanou hypotézu, že naše planeta Země, Gáia, je živou bytostí, nevyhnutelně to bude znamenat zásadní změnu našeho postoje k ní. Tedy už ne sobecky drancovat její zdroje, ale, jak zdůrazňuje vydavatel hlubinně ekologického časopisu Resurgence (Obroda), musíme se začít chovat k matce-Zemi jako dobře vychované děti, kteří jen neberou, ale dovedou milované matce též vděčně vracet.
Změna postoje bude patrnější na tomto příkladu: Chovatel zvířete pečlivě dbá o jeho celkový zdravotní stav. Začne-li zvíře línat či objeví-li se na kůži skvrny, vředy nebo chová-li se divně a nepřirozeně, bude to chovatel pokládat za příznaky, že se zvířeti daří špatně, a bude se snažit je vyléčit. Zanedbá-li tuto povinnou péči, jak nám předvedl nedávný otřesný televizní film, jak zacházejí krmiči s ustájeným dobytkem, měl by existovat paragraf tyto vyvrhele trestat vězením, protože týrání zvířat je člověka nedůstojné.
Podobně díváme-li se na Zemi jako na živou bytost, bude to podmiňovat celý náš vztah k ní. Nebude to vyžadovat nějakých zvláštních filosofických vědomostí. –Nemusí to ani být pohled z letadla, abychom se přesvědčili, že bytost Země ztrácí kácením lesů svou přirozenou kožešinu, že skvrny na kůži tvoří umělé pouště a měsíční krajiny po těžbě skrývkou i devastované plochy toxických skládek, zasolené a bahnem zanesené vypuštěné přehrady, erodovaná půda apod. Nenormálnímu chování zvířat odpovídají poruchy počasí, které se znásobily od prvních jaderných výbuchů v ovzduší, kdy radioaktivní mračna vystoupila až do stratosféry. Nenormálním jevem je ochuzování genofondu, úbytek a hynutí různých druhů fauny a flóry, epidemie, davové násilí a xenofobie.
Pochopíme-li, že život planety Země tvoří jeden organismus a že s ní sdílíme společného ducha nekonečného života, pak poznáme, že choroba kterékoliv její částice je příznakem a příčinou nemoci těla jako celku.
Pochopíme-li, že Země je živá, změní se veškerá měřítka, jimiž ji posuzujeme. Je možné, že naše zájmy se přesunou od studia hmotného těla Země, tj. přírodnin, na studium projevů jejího ducha, životních sil, energetických impulsů její nervové soustavy, souboru energií, které jóga nazývá prána a akupunktura čchi. V novém věku Vodnáře dojde k rozkvětu alternativních věd, které zastaralé dogma marx-leninismu se svým mechanistickým modelem světa a člověka tak končí, abychom užili jeho terminologii, na smetišti dějin.
(ze Schumacher Lectures 1980, John Mitchell: The Ideal World-View, vybral a zaktualizoval Boris Merhaut.)http://global21.cz/
Zdroj: FB
