Váš zevnějšek nehraje ŽÁDNOU ROLI ani v lásce, ani v přitažlivosti, ani v sexu ani ve vztahu, který k vám má vaše okolí. V tom všem hraje roli něco jiného. Řeknu vám, co to je.
Opravdu jen zírám, jak krásné pohlaví šílí a trýzní se kvůli údajným nedostatkům svého zjevu. I muži tomu někdy propadají, ne však tak naprosto. Vzhled pro ně přece jenom není tak důležitý jako vydělávání peněz.
Ženy se však vysilují dietami a trenažéry, nechají si píchat do obličeje co je napadne a nosí zrůdné podpatky. A to ještě nic není proti plastikám. Skalpelům! Podobné trýznění sama sebe je srovnatelné s masochismem. Kdo tomuhle propadne, je prostě nešťastná oběť, ochotná ke všemu, jen aby se líbila.
VYPADAT MŮŽETE PODLE LIBOSTI
Jakékoli manipulace s vlastním vzhledem, počínaje solárkem a liposukcí konče, nejsou než demonstrace vlastní nejistoty a krok na cestě vedoucí k narcistnímu rozvratu. A to rozvratu opravdu velmi děsivému, kdy se vám nechce žít bez všeobecné nepřetržité chvály, nebo raději rovnou nadšení, anebo ještě lépe přímo zbožňování.
Co je vůbec nejstrašnější na těchto obětech průmyslu krásy je fakt, že měřítkem jejich sebevědomí absolutně není vlastní vzhled, ale přítomnost nebo nepřítomnost partnera odpovídajících parametrů. (Poznámka k partnerům: čím nižší je sebevědomí muže, tím větší význam přikládá vzhledu své manželky nebo milenky. Sebejistému muži je to prakticky fuk.)
Naprosto nechápu, proč například trpět kvůli botoxovým injekcím, když veškerá historie světa, vědecké závěry i životní zkušenosti jsou doslova přecpány fakty o tom, že vzhled (stejně jako vysoké morální kvality) nehraje VŮBEC ŽÁDNOU ROLI v lásce, přitažlivosti, sexu a vztahu okolí k nám. Podstata je v něčem úplně jiném.
Všichni přece vědí, s kým se oženil a koho zbožňoval John Lenon. Muž, který mohl mít jakoukoli dívku na světě. Uznáte, že Yoko Ono nebyla žádná prvoplánová krasavice.
Paul McCartney a Heather Millsová. Mladá žena byla přece invalidní, její vzhled tedy rozhodně nebyl dokonalý. Přesto velkého Paula upoutala natolik, že se s ní oženil.
Pojďme v této paletě všem známých osobností dále. Manželé Nicol Kidmanové Jenifer Lopézové. Manželky Pierce Brosnana, Hugha Jackmana, Woody Harrelsona. A co poslední manželka Woody Allena? Všichni jsou to, pokud jde o zevnějšek, zcela obyčejní lidé.
A přitom je zároveň kolem plno hezkých a nešťastných lidí. A nejkrásnější… no dobrá, nejvíc sexy žena na světě, o níž snilo 90 procent Američanů a jejíž snímek nosili v náprsní kapse američtí vojáci ve Vietnamu – Marylin Monroe – zemřela na osamění a v osamění. A vůbec měla hromadu psychických problémů. Sama o tom prohlásila: „Nenaučila jsem se být šťastná, a proto jsem štěstí nepokládala za něco, co můžu mít“.
Z toho vyplývá otázka: chcete být krásné, nebo šťastné? Pokud to druhé, pak nepracujte na svém vzhledu, ale na svém sebevědomí.
Mějte se rády takové, jaké jste. Vypadat můžete, jak chcete.
ZEVNĚJŠEK JE POUZE A JENOM TO, CO SAMA CÍTÍTE, KDYŽ SE NA SEBE DÍVÁTE DO ZRCADLA… «Sama sobě se líbím» nebo «Sama sobě se nelíbím» — v tom to je.
Ano, láska, stejně jako neláska k sobě samé nevzniká někde ve vzduchoprázdnu. Všechno to má počátek v dětství. Když člověk nesnese, je-li odmítán, jestliže je apriori přesvědčen, že se MUSÍ lidem líbit a aby se jim líbil, MUSÍ být hezký, pak je zcela zřejmé, že nemá ponětí o bezpodmínečné (a proto jediné opravdové) lásce.
«Když budu vypadat jako bohyně, někdo určitě objeví můj „lidský talent“!» —takhle nějak uvažuje, samozřejmě většinou ne nahlas, spousta žen. Drahé dámy, nikdo vás nebude milovat pro vaše nádherné řasy, stejně jako ne pro vídeňský řízek nebo poddajnou povahu. Ženy jsou milovány pro něco jiného. Říkává se: „Hezké holky se dostanou do ráje a ošklivé kam chtějí“.
Krom toho vám musím položit otázku, zda si uvědomujete, jak nepřirozeně se chováte, když se zaslepeně chcete jen a jen líbit? Podobné chování nedává žádnou možnost poznat, jaký člověk ve skutečnosti je. Zato jsou za ním jasně rozeznatelné napětí a nespokojenost se sebou samým. Normálního člověka to leda nastraží a odpudí. Sebevědomí naopak přitahuje. A také neomrzí!
Nejde však jen o sebevědomí. Má-li dojít k zamilování, lásce či vášni, musí člověk, jak se říká, „uvíznout“. A důvodem takového uvíznutí rozhodně není krásná postava, dokonalý nos nebo bohatství vlasů – leda snad pro první chvíli, u níž to většinou také skončí. Podvědomě nás přivábí něco z dětství, asociace, podoba, vůně, gesto, zvyk kroutit si knoflík, témbr hlasu… zkrátka nějaká maličkost, připomínající nám rodný dům a rodiče opačného pohlaví. A ta asociace, abych byl přesný, vůbec nemusí být šťastná. Nicméně platí, že proti tomuhle jsou všechny kosmetické chytristiky, plastiky a nákladné top oblečení bezmocné…
Pro lásku nemá zevnějšek žádný význam, pouze charakter, síla, vůle, věrnost sobě samému.To je po celém světě deficitní. A také pouze to vyvolává zájem, úctu a touhu.
Pokud se vám toho všeho nedostává, máte jediné východisko. Být sama sebou. Rozvíjet vlastní individualitu a osobní vlastnosti. Nepřistupovat na kompromisy. Přestat se alespoň nesmyslně trýznit a nechovat se jako oběť!
Nejlepší ze všeho je jít za svými přáními, sny a cíli. Kultivovat to, jak se nepodobám nikomu na světě a nestydět se za nic z toho, čím jsem.
No dobře, řekne malý ustrašený človíček, říkáte to správně, podepíšu vám každé slovo, ale i když si to přečtu ještě stokrát, sebevědomí mi to nepřidá. Co tedy mám dělat? Na to je jen jedna odpověď: aby člověk přijal sám sebe takového, jaký je, na tom se samozřejmě musí pracovat. Například pokusit se dosáhnout psychické pohody respektováním vlastních přání, věnovat čas (a peníze) sobě samému, učit se být v životě s něčím spokojený, naučit se znát všechny jeho chutě a užívat si jich.
Cílem je vlastními silami nahradit prozatímní nedostatek lásky, zaplnit prázdnotu, která vznikla v dětství nebo raném mládí. Stanovit si to sama sobě jako cíl a ten pokládat za prvořadý a životně důležitý. Nečekat, až vás šťastnou učiní někdo jiný.
Jiní se ve vašem životě objeví a budou vám chtít být přínosem právě tehdy, až vy sama pocítíte svůj význam, svou důležitost. Váš vzhled není nic jiného než sebehodnocení.
M. Labkovski
