Pokud člověk v dětství získával pozornost a ocenění rodičů téměř výhradně jen v případech, kdy naplňoval jejich očekávání a potřeby,časem začne přetvářet, dokonce nenávidět,své pravé ja a nakonec se sám sobě zcela odcizí. 

Odcizí se svým skutečným emocím… a nahradí je určitou setrvalou pózou(charakterem).

Svým nedokonalostem…a začne je projektovat na druhé

Svým potřebám…a otupí pocity svého těla, odsune je stranou. 

Svým přáním…a zaměří se na „užitečnější“ věci….

Tou „užitečnější“ věcí často bývá klíčová životní strategie zaměřovat se na druhé, na externí zdroje. Říká se tomu také kodependence. Ohnisko kodependetního člověka pak, v přeneseném smyslu, leží uvnitř druhého člověka, především partnera,… kterému musím číst myšlenky a jehož přání a potřeby musím naplňovat, jako by byly mé vlastní.

Potom on, na oplátku, uspokojí mé potřeby. Život takového člověka je tomuto schématu podřízen s takovou naléhavostí, s jakou se drogově závislý upínáke své droze.

Aktivity, které tento člověk vyhodnotí jako potenciálně budující jeho hodnotu pro druhého – například pobavit společnost anebo nakoupit citlivě zvolené vánoční dárky – se stávají vysoce stresovou činností…

Velmi často takoví lidé vstupují do role zachránce lidí s nízkou sebeúctou, lidí se zdravotními problémy, lidí v obtížné životní situaci a podobně. Stejně nepostradatelnými se ale mohou stát třeba po boku narcistní osobnosti, které vytvářejí věrné obdivné publikum a jejíž vize pomáhají uvádět v život (velmi obětavě, protože narcistní osobnost je se svým velkolepým dílem „hotova“ hned poté, co vyslovila pár základních myšlenek a napsala tři emaily)…

Jelikož se ve vztazích těchto lidí znovu odžívá utrpení způsobené chladnou nebo přehlíživou výchovou a dětská touha po vřelosti a blízkosti, prožívají tito lidé své vztahy a city (rozuměj emoce) s velkou intenzitou.

Co si o mně myslí? Co ke mně cítí? se stává základními životními otázkami

Touha po přijetí a citu je nekonečná. Stejně jako touha obětovat se, být užitečný, nikoho nedráždit, být v souladu za každou cenu…a za to být odměněn, sladce spočinout…

Nedokážou být sami. Lépe řečeno, jsou někdy rádi sami, ale jen když vědí, že doma nebo někde na ně někdo čeká… Není přesné říct, že si neváží svého času, protože nemají nic svého.

Vše, co jsou, co „mají“, je k dispozici druhému, pokud právě někoho mají…a někoho mají vždy. Když říkají, že pečují o vztah, znamená to, že se omezují a podřizují přáním partnera, těm vysloveným i těm, která jen předjímají….

Neumějí se rozejít, protože nevědí, co chtějí, co potřebují sami pro sebe. Co dokáží, je nekonečně poměřovat vhodnost jednoho a druhého externího zdroje (stávajícího a potenciálního budoucího partnera), to jest svou vlastní užitečnost pro jednoho versus druhého jedince… Zároveň jsou už natolik provázáni s myšlením, emocemi a způsobem života stávajícího partnera, se svou investicí – se svým „externím já“ – že mají neurčitý pocit, že bez tohoto partnera se promění v „nic“. To je také důvod, proč snesou tak vysoké dávky utrpení…

Obrátit se k sobě, k vlastnímu já, což je jediná cesta k uzdravení,je pro tyto lidi nesmírně obtížné.

Pečovat o sebe, budovat vlastní vizi, rozvíjet kontakty v širším sociálním okolí,dělat si radost… připadá těmto lidem jaksi jalové, trochu mdlé a beze smyslu. Opak je ale pravdou. 

Pochopit to a zavázat se sám sobě k uzdravení je teprve první krok. Nějaký čas vás tato cesta nebude bavit, něco bude zoufale chybět…ale časem se okolí začne probarvovat a něco uvnitř vás samých začne tepat bez pupeční šňůry natažené k druhému.

Iveta Havlová