Velmi pravděpodobně je život většiny z nás mnohem lepší, než se nám zdá. Kdybychom se jen trochu víc uvolnili a vnímali, co nám život právě v této chvíli nabízí…
Dostatek jídla, teplý příbytek, možnost pracovat a být užitečný, pár přátel, možná děti a jejich touhu být s námi, funkční tělo a možnost vystavovat ho požitkům, svobodu kamkoliv jít, potkávat nové lidi, lidský mozek s jeho tvořivými schopnostmi.
Pokud však náš vývoj neproběhl zdravě, míváme většinou tendenci zaměřovat se, místo možností, na nedostatky. Sami sebe stavíme do pozice dítěte a jeho bezmoci tím, že vznášíme požadavky, na které, jak cítíme, máme nárok, ale které bychom si přitom byli většinou schopni uspokojit sami.
Toužíme, aby o nás bylo pečováno, abychom byli baveni, aby se nám dostávalo neutuchající pozornosti (anebo přesně takové pozornosti, jakou si zvolíme), projevů lásky. Toužíme tedy po IDEÁLNÍ MATCE (rozuměj „IDEÁLNÍM PARTNEROVI“).
Zároveň jsme si však už kdysi v dětství vytvořili přesvědčení o tom, jací bychom měli být, abychom si svou ideální mámu (tj. zázračnou proměnu naší nedokonalé mámy) zasloužili. Toto naše DOKONALÉ JÁ, které si zaslouží máminu pozornost, musí neustále plnit desítky MĚL BYCH a MUSÍM a naopak nesmí ani pomyslit na věci a činnosti, které jsou pro Dokonalé Já tabu a které jsou přelepeny nálepkami NESMÍM.
MUSÍM být čistotný, vždy ochotný pomoci, musím vždy vyhrát, musím být silný, musím si dávat pozor, co kde říkám, musím být skvělá máma, musím na sobě makat, musím něco dokázat, musím najít, v čem jsem výjimečný…
NESMÍM se prosazovat, vybočit z řady, nesmím si malovat vzdušné zámky, nesmím dát najevo slabost, věřit lidem, neměl bych se moc kamarádíčkovat s lidmi v práci, nemůžu se moc rozptylovat, nemůžu polevit, nesmím zastavit…
Musím musím musím… To se mi fakt nepodařilo, to jsem teda blbá, to snad není možné, jaká já jsem nešika, hrozná... Anebo, po úspěchu: To nic neznamená, musím pokračovat, potvrdit, že to nebyla náhoda. Tohle ještě není ten pravý úspěch… Anebo, po dalším úspěchu: Tahle oblast vůbec není ta pravá, vlastně mě to nebaví, chci dělat něco jiného, najít své pravé poslání.
Snaha stát se dokonalým je marnost nad marnost. Touha dosáhnout úspěchu, který mi přinese nejen stálou pozornost dokonalé mámy (dokonalého partnera) a trvalé štěstí sebepřijetí, je chiméra.To vědí všichni, kteří, vedeni tímto motivem, úspěchu dosáhli a přinesl jim jen pocit marnosti.
Neumět odpočívat = hnát se za přeludem dokonalosti, úspěchu, možná dokonce triumfu (nad ostatními). Za vidinou lepší budoucnosti.
Ale, jak všichni víme, nejde o to, jaká přítomnost objektivně je, jakým situacím jsme vystaveni, ale jak je subjektivně interpretujeme… a toto hodnocení reality vychází z něčeho velmi hlubokého v nás. Ze základního pocitu přijetí sebe sama.
Nezaměřujme se proto ven… na vykalkulované cíle, úspěchy. Můžete jich mít po střechu a objeví se pár kritiků a pocit nedokonalého já a mizérie se vrátí. Pracujte na vnímání sebe sama, na uvědomění si, že každá bytost si zaslouží stejný respekt bez ohledu na to, co dělá.Nesoustřeďte se na vnímání problému, ale na vnímáni příležitosti, možností, které vám daná situace dává. Tím přerůstáte zónu bezmoci.
A dělejte jen věci, které nejsou vedeny nutkavou touhou po uznání, ale které vás opravdu baví. A mezitím odpočívejte. Zralý člověk má dost času na všechno, co má rád.
Iveta Havlová
