Někdy se tomu říká, že vše je Bůh. Jindy absolutno. V podstatě jsme všichni totéž, jakési pomíjivé jevy poující vesmírem, bublinky na hladině potoka, nic víc. I když vnímáme a vidíme jednotlivosti a rozdíly – jevy, fenomény – za nimi je jen prázdno. Když cvičíme zazen, toto prázdno konečně proniká co celé naši bytosti a ta mizí, splývá s ostatním vesmírem v jednom prázdném celku. Vnímáme pouze jakési stíny – jakési tělo, jakési myšlenky, jakési skvrny na zdi, ale nevnímáme žádnou oddělenost sebe a ostatního vesmíru. To přináši utrápenému nebo nespokojenému egu velké uklidnění a úlevu, ego totiž v tomto stavu když ne zcela mizí, pak z něho zbývají jen jakési skvrny. Když cvičíme zazen a naše tělo a mysl takto mizí v prázdnotě vesmíru, aniž by cokoli mizelo fyzicky, materiálně, pak jsme ve stavu samádhí, rovnováhy těla a mysli, což je velmi příjemný stav, je to stav, kdy ani nepotřebujeme cítit něco příjemného, takže je to stav naprosté nezávislosti celého vesmíru na celém vesmíru. Ale v okamžiku, kdy nás napadne, já tady sedím, můžeme si pomyslet – jak příjemné. Ale to je pouze myšlenka a my ji zase opouštíme a stáváme se nezávislostí vesmíru a pak nás zase měco napadne a my to zase opustíme a tak pořád dokola, třeba půl hodiny. To je zazen. Myslíme a současně nemyslíme, jsme prázdní a současně materiálně přítomní.
Pak je tu ale ještě jiný aspekt nedvojnosti a to je takovost, to je realita samotná, z hlediska osoby je to probuzení té osoby do skutečnosti, realizace pravého já, realizace stavu věcí tak, jak jsou. A to je něco zcela jiného než stav jednoty nebo realizace prázdnoty všeho. Zatímco někdo, kdo se raduje z uskutečnění práznoty všeho, kdo poznal tělem i myslí, že je v podstatě totéž co celý vesmír, se může k takovému stavu připoutat, vyhledávat ho a pěstovat a učit druhé, není to totéž co Buddhovo probuzení. Mohli bychom se blaženě vznášet v prostotu až do konce života, protože vše je v podstatě bez jevů, bez hmoty, bez ega, bez zádrhele, ale to není realita sama o sobě, pouze jeden aspekt reality. Probuzení znamená, že opouštíme takový náhled na svět a vracíme se do skutečnosti samotné. Věci před naším nosem nejsou pouze vlevo nebo napravo, nahoře nebo dole, dobré nebo zlé, osvícené nebo neosvícené, ale také jsou pouze to, co jsou, bez hodnocení. Opustit takové hodnocení je ale ve světě komunikujících bytostí nemožné. Vše je samozřejmě pouze tím, čím to je, což nemá název, nelze to hodhotit absolutně a fixně. Ale pro dorozumívání ve světě lidí je nutné rozlišovat mezi tím, co je vlevo a co vpravo, co je nahoře a dole, co je dobré a co zlé. Buddhista se možná liší od běžného člověka v tom, že ačkoliv řekne "tohle je zlé", netrvá na tom absolutně. Cítím se strašně, řekne, ale je si vědom, že to je pouze myšlenka. Nicméně realita není beztvará, když nás bolí hlava, cítíme něco, co nazýváme bolest, ale není to slovo, je to reálný pocit, je to skutečnost. Dobrý čaj je ve skutečnosti něco, co cítíme v ústech, ale nevíme, co to je intelektuálně, zcela úplně můžeme ochutnat čaj, ale nemůžeme úplně popsat, co pijeme. Zkušenost je za slovy, ale slova nám pomáhají se dorozumět. Chceš čaj, chceš dobrý čaj, chceš japonský čaj? Dosáhnout probuzení. Cesta do Pardubic. To jsou jen symboly, dorozumíváme se, jakou vlastní zkušenost chceme mít, ale tu zkušenost musíme mít sami, a pak víme, že ji sotva dokážeme zachytit slovy. Ta zkušenost je vždy za protiklady, je neduální, je to zkušenost každého člověka. Buddhista má tu výhodu, že může zajásat – je to TOHLE!
Tohle TOHLE nemá prakticky nic společného s prázdnotou, jednotou všeho ve vesmíru. TOHLE podléhá prázdnotě, ale TOHLE není totéž co TAMHLETO. Každé TOHLE je jedinečné a neopakovatelné a vynikající, protože nic jiného se tomu nevyrovná. Být zmatený nebo unavený je nakonec taky TOHLE a je to vynikající, unikátní stav a zkušenost.
TOHLE znamená opustit všechnu filozofii, náboženství, koncepty a být zcela v TOM, ve skutečnosti ,ve stavu buddha. K tomu, abychom ale TOHLE mohli vysvětlit sobě a druhým, potřebujeme "tohle" s malým t, relativní pojmy, kategorie, ne zcela úplné a uspokojivé nálepky intelektu. Po použití je třeba intelekt vyhodit. Každou sekundu je třeba intelekt vyhodit, jako použitý toaletní papír, abychom se mohli znovu a znovu, hloupě, neintelektuálně, vracet do TOHLE, do skutečnosti, být probuzení, mimo veškeré myšlenky a kategorie.
