Výše uvedené zaznělo v jedné diskusi na internetu. Je to odvážné prohlášení. Zračí se v něm touha po sebepřesažení, nikoliv po sebepotvrzení. A to je velmi vzácné. Pociťuji zde však jedno ale. To kdyby tu nebylo, nebylo by tu ani toto noční rozjímání.

Následné úvahy nechť jsou však vnímány na pozadí toho, že jejich autor, aspoň si to myslí, není v rozporu s úvodním prohlášením, i když to tak následně může vypadat.

Žijeme ve světě, kde platí poměrně známé a predikovatelné zákony. Těmto zákonům jsme jakožto projevené živé bytosti podřízeni. Jsou popsány fyzikálně třeba jako gravitace, zrychlení, hmotnost, akce a reakce – na tzv. duchovní úrovni vnímány jako zákony příčiny a následku – atd. Pro zjednodušení o nich budu dále mluvit jako o zákonech tíže. O síle těchto zákonů a jejich konzistenci se přesvědčujeme každý den, každým nádechem a výdechem. Máme sice sny, kde tíže světa není tak silná, ale přesto, budeme-li ve svém snění pozorní, jsme i zde, v říši tvořivé imaginace, těmto zákonům podřízení. Dopadají na nás zdálky a zmatečně, ale jsou tam. A tak i když prolétáme celou noc, stejně nakonec přistaneme, nebo se prostě probudíme. Můžeme také vzlétnout v naší tvorbě, v našich úvahách a postojích. I zde se stáváme méně podřízenými zákonům tíže, ale i zde jsou tyto zákony pokaždé připraveny, obejmout nás svým mocným sevřením. A tak to je dokud žijeme v konceptu času.

Smrt je obecně vnímána jako zásadní předěl, přerod, ukončení a bývá zde kalkulováno s jakousi automatickou transcendencí. Myslím si a vnímám to jako žitý fakt, že to, čemu říkáme smrt, není nic natolik zásadního, co by nás jaksi samo dostalo někam mimo tyto zákony. Tendence mysli mají svou velkou sílu a nejsou závislé na žádném těle a tak si v toku času, ke kterému tak přilnuly, najdou opět cestu do projevu. To co se děje při míchání nového guláše, zda je to on, co byl, či zda je to někdo jiný, může člověk ochutnat například tím, že si vzpomene na to, čím a kým byl, když mu byly třeba čtyři roky. Ačkoliv nemá s tím čtyřletým človíčkem vůbec nic společného, jedinou buňku v těle, myšlenkové pochody, osobnost, dovednosti – to vše je úplně jiné než nyní -, přesto v klidu prohlásí; to jsem já, to jsou mé vzpomínky. Pátráme-li opravdově v tomto zpětněběžném časoproudu, zjistíme, že jsme za tu dobu stihli mockrát reinkarnovat a neměli jsme s tím žádný problém. To co drží tu neuchopitelnou identitu po hromadě a hraje si na já, je velké tajemství. Ale rozhodně to není naše osobnost natož tělo, to vše se totiž také radikálně mění i během toho, čemu říkáme jeden život. Ještě radikálnější ukázkou může být snění. V něm se můžeme proměnit v někoho nebo dokonce něco, úplně odlišného od toho, čím se zdáme nyní a opět v klidu prohlašujeme, že jsme to byli my. Jak dlouho trvala a jak záhadná byla ona reinkarnace? Jeden nádech, svět zmizí a naše já na sebe bere podobu bájného rytíře, čaroděje, zvířete.

A proto si myslím, že dokud nedokážeme transcendovat naše žití v tomto projevu, v tomto okamžiku, žádná smrt to za nás nevyřeší a stále bude to mechanistické, ušmudlané a kauzalistické plynutí cyklů. Toto plynutí je totiž součástí té transcendence, je tím, co je samo sebou hledáno, je svou vlastní transcendencí. Jedině tímto poznáním může bytost prožít něco svátečnějšího než onu ušmudlanou kauzalitu. Věřím, že lidský duch je schopen zákony tíže transcendovat a vymanit sebe sama z jejich působení, i když „z venku“ se jaksi nic nemění. Svět se svou gravitací a mechanistickou utahaností nikam nezmizí, jen se kamsi ztratí ten, jenž byl spoután uvnitř. Do doby, dokud tak neučiní, nevidím na tom, čemu se říká reinkarnace nic podivného – je to stejné plynutí okamžiku, jaké zažíváme nyní. Jsou listy na stromech, které každé jaro vyráží z hlubin stromu, jinými listy než ty loňské? Spousta těch spadlých listů zetlela přímo u jeho kořenů a stávají se znovu stromem, znova jarními listy. Další se stanou součástí jiných stromů, nebo je vítr odfoukne dál a dřív nebo později se stanou součástí jiného těla. Je to cyklus, ve kterém se nic tak velkého jako Smrt, neděje. Nic samo netranscenduje tou změnou a vše projeveného je jí podřízeno. Za tu dobu stvoření jsme dokonce doslova vším tím kolem, protože vše se spolu už tolikrát promíchalo, pospojovalo, a přesto tvrdíme – to jsem já a toto jsi ty. Proto je daleko zajímavější pátrání po tom, kdo tu kam inkarnuje, než po způsobu a možnosti reinkarnace samotné. Inkarnuje ten samý, kdo tu teď vnímá, píše a tvrdí, že se narodil, rostl, vyvíjel a že jde od někud někam, protože nikdo jiný to být nemůže. Je snad hloubka a kvalita mého vnímání pocitu já jiná než to samé pociťování kohokoliv jiného? Zde je cesta ke skutečné transformaci a transcendenci.

Takže budu-li chtít tvrdit, že zde není nikdo, kdo by mohl jakkoliv inkarnovat, protože lidská duše je jen jiskrou boží, musím si také přiznat, že zde není ani nikdo, kdo by mohl psát tyto řádky. A jestli tu není ten, tak tu nemůže být ani ten, co je čte. Půjdeme-li totiž po stopách onoho neviditelného hráče, zjišťujeme na konec v úžasu, že nikdo takový, kdo by mohl opravdu říci – to jsem já – není k nalezení. Nikdo ho ještě nikdy nenašel, a přesto ho všichni prožíváme.

Jan J. Šalomoun

PS:  Toto rozjímání vzniklo původně jako dopis autorovi motta. Jelikož se však zdá, že tvoří konzistentní celek i jako samostatné pojednání, uveřejňuji ho i zde.

loading...
Sdílet
Předchozí článekCANDIDA ALBICANS
Další článekKryoterapie

Komentáře