Jedním ze základních předpokladů vědomého duchovního růstu je sebeovládání. Každý velký duchovní učitel byl také mistrem sebeovládání. Kdo se neumí ovládat, nebude moct postoupit kupředu, ani kdyby přečetl celé knihovny mouder.
Sebeovládání patří do prvního ročníku základní školy duchovní, a kdo jej nemá dostatek, bude poslán zpět do školky, jeho nástup do školy bude odložen.
Nemůžeme v sobě probudit vyšší duchovní síly, dokud nedokážeme ovládat sami sebe. Nejdříve musíme začít používat volant a naučit se s ním obratně zacházet, než se můžeme dozjet vysokou rychlostí. Zní to možná jednoduše a jasně, a přesto se drtivá většina z nás neumí ovládat, i když si to hrozně nerada připouští.
Ale co je vlastně sebeovládání? Je to schopnost být pánem svých myšlenek, pocitů a činů. Většina kultivovaných lidí má dojem, že jejich sebeovládání je v pořádku. Naučili jsme se na příklad, že když se něčemu dívíme, měli bychom mít zavřenou pusu. Když někdo v našem okolí udělá nějaké faux pas, obratně se tváříme, že jsme si ničeho nevšimli. Když nás zdraví sousedka, kterou nesnášíme, pozdravíme ji zpět s úsměvem, a když nám někdo pěkně šlápne na nohu, zakryjeme veškerou bolest a ujistíme ho, že se vůbec nic nestalo. Všechny tyto příklady jsou bezesporu ukázkou sebeovládání, ale do jaké míry?
Uvědomme si, co spouští naše chování. Jsou to myšlenky. Na základě našich myšlenek vznikají naše pocity a naše myšlenky a pocity dávají tvar našemu chování. Pokud nemáme sebemenší vládu nad myšlenkami a následně pocity, jak dlouho vydržíme udržet si masku takzvaného společenského sebeovládání? Ve svém životě se setkáváme se spoustou lidí. Hodně z nich se tváří, že jsou velmi seriózní a vyvolávají pocit donalé vyrovnanosti. Vědí, co se hodí a co se nehodí a podle toho se řídí a chovají. Jestliže jsou na „vyšších“ pozicích nebo vykonávají práci, při které je potřeba mít autoritu, snaží se vyzařovat dojem serióznosti a sebeovládání ještě o něco silněji. Častokrát ale stačí jen trochu delší chvíle vytrvalého stresu nebo nátlaku a tito úctihodní seriozní lidé vybouchnou jako sopka, která chrlí hněv, slzy a hysterii.
Kam zmizel ten suverenní výraz z tváře? Kam se poděl ten vážný pohled budící respekt? Rozplynul se jako pára nad hrncem! A proč? Protože ta maska klidu a povznesenosti nebylo nic jiného než víko na tlakovém hrnci, ve kterém se vařila hustá omáčka na hodně prudkém ohni. Ten oheň byly myšlenky, ta omáčka pocity a to víko maska, která chvíli vypadala, jako by bylo všechno v pořádku.
Následky výbuchu takového přetlakovaného hrnce není asi zapotřebí popisovat. Proto je nutné si uvědomit, že sebekontrola funguje jenom v tom případě, pokud je vedena směrem myšlenka –> pocit –> čin. Nikdy ne naopak!!! Zároveň ale musíme být realističtí a nepokoušet se přeskočit pět schodů najednou. Není nic zlého na tom, že v nás jiskří miliony myšlenek a vaří se tisíce pocitů. Krok za krokem, důslednou prací a pozorováním můžeme udělat velký pokrok. Základem ale je, že musíme být k sobě upřímní.
Rozpoznat, proč se v určitých situacích chováme tak či onak, jaké pocity u toho cítíme a jaké myšlenky těmto pocitům předcházejí. Není to lehký úkol, ale ani ne nemožný. Všichni máme spoustu slabin, strachů a komplexů. Je potřeba si na ně ukázat, pojmenovat je a neskrývat je, a to ani před sebou samými, ani před druhými. Nemusíme se bát, že klesneme v očích ostatních, že se zesměšníme nebo že si nás budou druzí méně vážit. Jen hlupák a slaboch, který má sám na tváři těžkou masku, se vysmívá tomu, kdo přizná svoje chyby.
Každý rozumný a na duchu zdravý člověk to naopak nesmírně ocení a toho, kdo je přiznal, si váží o to víc. Tedy jakmile pojmenujeme a přiznáme to, co jsme do té doby skrývali, odkryjeme víko tlakového hrnce. To sice neznamená, že brečka, která se v něm vaří, zmizí, nebo že se zmírní oheň, na kterém hrnec sedí, ale odkrytím víka se uvolní veškerý přetlak, vyjdou ven možná nepříjemné zápachy, ale ty nebudou mít dlouhého trvání. V tuto chvílí už jasně vidíme, co se v nás vaří, a můžeme začít pracovat na tom, jak to změnit. Svými myšlenkami máme teď možnost ovlivňovat, co do hrnce budem házet a na jakém ohni to necháme vařit…
Sebeovládání je úkol na celý život. Jakmile se zkrotíme a ovládneme na jednom místě, všimneme si jiné oblasti, která potřebuje naši pozornost. U toho je nadmíru důležité nemávat rukou nad maličkostmi, ale naopak se na nich učit a trénovat. Je zajímavé, že jakmile se naučíme reagovat naprosto klidně na určitou situaci, která nás dříve vytáčela do přepříčetnosti, zjistíme, že časem tyto druhy situací zcela vymizí z našeho života. Nejdřív ovládneme svou vnitřní reakci, pak dostaneme několik příležitostí dokázat, že už máme danou lekci zvládnutou, a následkem úplně zmizí z našeho života vnější okolnost, která tuto reakci vyvolávala.
Nesmíme ale zapomenout na jednu podstatnou věc. Na své duchovní cestě se musíme postupně naučit DOKONALÉMU sebeovládání, slovy d o k o n a l é m u ! To znamená, že i kdyby nás někdo srazil na kolena, naplival nám do obličeje a zbavil nás i té poslední lidské důstojnosti, musíme zůstat klidní a nehnutí jako vodní hladina jezírka za naprostého bezvětří.
Svému protivníkovi neřekneme jedno křivé slovo, neucítíme proti němu ani zlomek nenávisti a v mysli nám nevyvstane ani jedna pomstychtivá myšlenka. To je dokonalé sebeovládání! Kdo takového dosáhl, dostal se na vrchol duchovní cesty.
U tohoto bodu je potřeba uvědomit si ještě jednu důležitou věc: čím větší a lepší je naše sebeovládání, tím mohutnější a drsnější jsou naše zkoušky, protože jak jinak zvýšíme svou odolnost vůči vnějšímu tlaku, než zvyšováním vnějšího tlaku? Možná zní až smutně nebo utrpitelsky, že čím je člověk výš, tím větší tlak je na něj vyvíjen.
Nezapomínejme ale, že čím je člověk výš, tím odolnější je, takže i u velkého tlaku cítí vždy jen ten rozdíl mezi svou odolností a vnějším tlakem. Je to úplně stejné, jako když má dítě svůj malý problém a dospělý svůj velký problém. I když se jejich problémy velikostí a závažností velmi liší, tlak, který oba ve své situaci cítí, je srovnatelný. Protože sebeovládání je jeden z nejdůležitějších předpokladů pro duchovní vývoj a protože jediným naším životním smyslem JE duchovní vývoj, stává se často, že pokud jsme líní a nehodláme na sobě pracovat a vzít otěže svých myšlenek, pocitů a činů do svých rukou a pouze nezřízeně reagujeme na to, co se nám děje, ve chvíli, kdy jsme dostatečně silní, vrhá nás život do takových situací, ze kterých nemáme úniku a ve kterých nenajdeme vnitřní klid, dokud nezměníme svou reakci na tyto sitace, jinými slovy, dokud se nezačneme učit vědomému sebeovládání.
I zde je ovšem potřeba být střízliví a jít zlatou střední cestou. Není radno vrhnout se prudce do asketického života, stejně jako není doporučeníhodné šlápnout prudce na brzdu ve 150 kilometrové rychlosti. Musíme jít pozvolna, pomalu, ale jistě a hlavně důsledně! Každý den se nám naskýtá nesčetně možností a příležitostí procvičovat a posilovat své sebeovládání. Je jen na nás, pokud těchto příležitostí vědomě využijeme nebo jestli budeme čekat, až nám život naservíruje takové, které už nebude možné odložit či přeskočit. V životě jsou věci, které není snadné přijmout s klidem, o tom není pochyb.
Životní okolnosti k nám často přicházejí nečekaně a drsně. Náš život se může v mžiku změnit a to, na čem jsme si zakládali, se může ve vteřině rozpadnout v prach. Spoustu věcí v životě nemůžeme ovlivnit, ani kdybychom se postavili na hlavu.
Vždy ale máme na výběr, jak na ně budeme reagovat. A v tom spočívá i tajemství sebeovládání.
Autor: Jan Menděl
