Ale pozor, nejde o bezvýznamné dopisy, pohlednice či obchodní lejstra. Jde o dopisy, v nichž je skryté podstatné období našeho života, jde totiž o vzpomínky a city, které patří minulosti. Jde o svědky zašlého štěstí i proběhlých smutků, jde o zážitky úspěšné, ale častěji jde o omyly, bolesti a zmatky v našem životě, jde o ublížení a skutky, jak se k nám kdy kdo zachoval nehezky, jak nás kdo urazil, ponížil či zesměšnil. Tyto dopisy si neseme celým svým životem. A tak ten balíček dopisů nabývá na významu- vždyť tím spálíme kus své minulosti. Můžeme tento kus minulosti zničit ?
Šup a jeden z nás balíček hodil do kamen a plameny jej již stravují. Má pociťovat úlek či úlevu, když se zbavil té své minulosti? Neudělám chybu, když řeknu, že jde o symbolický čin, jímž se člověk snaží zbavit toho starého a přiznává se k novému životu. Ale neříkám, že s tím plně souhlasím a že je to to nejsprávnější řešení..
Rozmach a druhý z nás na konci pohybu zarazí a nehodí. Vždyť v těch dopisech je přece něco věčného, něco, co může být útěchou i podporou ve zlých časech. Vždyť tyto dopisy mohou být nejen našimi nepřáteli, ale i přáteli.A když odhodím nevyřešené, spálí se to doopravdy?
Někteří z nás se těmito dopisy stále probírají, přehrabují se v nich a spřádají nad nimi své sny. Čím více však herečka sní nad zažloutlými fotografiemi z doby své slávy, tím více již nehraje a nežije plnohodnotný život, ale naopak dává najevo, že její dráha je skončena.
Někteří z nás tyto fotografie zahazují ihned, jakmile si je vyvolají aniž si je pořádně prohlédnou, takže ony nemají čas ani zežloutnout. To je zase druhý extrém. Tito lidé budují svůj život na "dnešním" písečku a jejich mysl je patrně chladná, jsou to lidé akce a lidé okamžiku. Máme se tedy zabývat minulostí?
Minulost člověk studuje proto, aby lépe pochopil přítomnost a budoucnost. (I.Novikov)
A jak tedy máme s těmito dopisy, s těmi vzpomínkami našeho života, zacházet? Určitě moudře, zčásti přívětivě a vlídně, zčásti ale nesmlouvavě a kriticky. Některé dopisy(obrazy naší minulosti) musíme číst pozorně a opakovaně, jiných se musíme zbavit, aby nás neoloupily o náš čas a aby nás nerozdrtily svým počtem a svou vahou.
Minulost byla, budoucnost bude, ani jedno není. Jedno je mrtvé, druhé se ještě nenarodilo. (OSHO)
Vzpomínáme-li, vyvoláváme duchy dobré i zlé, anděle i démony své minulosti, které opět zpřítomňujeme.Pozor ale na nebezpečí- vyvolávání duchů minula nás může stát naši přítomnost!
Vezměte si takový příběh o Lotově ženě. Když bůh zničil hříšná města Sodomu a Gomoru, dovolil Lotovi a jeho ženě uprchnout pod podmínkou, že se neohlédnou. Ale Lotova žena se ohlédla a okamžitě se proměnila v solný sloup. Vzato doslova, je to prostě příběh o trestu, který nás stihne a který se nám může přihodit, neuposlechneme-li Boha. Ale toto rádoby vědecké vysvětlení mě jaksi nechává chladným. Takže jsem začal více přemýšlet o tom, proč Bůh nechtěl, aby se Lot a jeho žena ohlédli. Co je na ohlédnutí špatného ? A pak jsem si vzpomněl na ty, co stráví spoustu času ohlížením v lítosti, a na to, co se jim může příhodit, když jsou posedlí minulostí. A pak mi svitlo, že takoví lidé jako by zůstali trčet na místě, jako by se změnili v živoucí solný sloup.(M.Scott Peck:Dále nevyšlapanou cestou.)
A já bych doplnil že solný sloup jsou zkamenělé slzy- slzy po pláči. Kdo se moc ohlíží, často pláče a ty slzy jej uzemní , že ztuhne a nehne se dál. A tak vlastně zemře. Někteří z nás tak zůstali vězet v určitých záporných zkušenostech, které je uvěznily a v nich zabředli jako v bahně a nemohou se dostat ven.
Je znakem duší nepatrných, nechávají-li se tíhou záležitostí drtit, nedovedou-li je ze sebe prostě setřást, neumějí-li je opouštět a znovu se k nim vracet. (Michel de Montaigne)
A tak slýcháváme od jednoho :"Moje žena mi tak ublížila, že jí to nemůžu do smrti odpustit". Slýcháváme od druhého : "Tohle si budu do smrti vyčítat" a od třetího : "Neodpustím nikdy rodičům, že mně tenkrát vyhnali."
Odpustit někomu znamená dát mu svobodu, i když tuto svobodu zneužívá až za meze provokace. (D.Chopra)
Mám nemocnou, které celý život ubližovala její tchyně. Ona to té tchyni nikdy neodpustila, neustále ve vyprávění se k tomu vrací a mluví o tom. Je jí 50 let, trpí depresivním syndromem a je nespokojená sama se sebou, zatímco její tchyni je přes 80 let, je čilá a spokojená a jezdí na chatu mé nemocné, která se přitom trápí doma.
Člověku omrzelému a sklíčenému i jasný den připadá potemnělý a chmurný. Duševní vášně naše smysly netoliko narušují, ale často i zcela ochrnou. A kolik věcí vůbec nepozorujeme, je-li náš duch zaměstnán jinde?. (Michel de Montaigne)
Někteří zase uvízli v těch hezkých zážitcích jako v ráji a nechtějí z něj na zem: "To bylo tenkrát tak krásné, že už to nemůže být nikdy tak hezké a už se to nemůže nikdy opakovat" nebo "Že jsem se já tenkrát rozešla s mou první lásku, to bych nedopadla jako teď." I tyto formulace svědčí o uvíznutí v minulosti, která nás poutá svými okovy a nepustí. To pak ale žijeme minulostí a ne přítomností a sotva nějakou budoucností.
Jak se tedy zachovat? Spálit minulost? pamatovat si křivdy? odpustit? Rozhodně je třeba zkoumat své vzpomínky. Zamyslet se a posoudit. Hodnotit je třeba nejenom ty, kteří nám ublížili, ale i svoje skutky. Je mnohokráte citovaný biblický výrok:
Nesuď a nebudeš souzen. Pokrytče! Nejprve vyjmi břevno z oka svého a uzříš jasně mrvu v oku bratra svého." (Ježíš)
Myslím si, že však není možné projít životem a nesoudit. Vždyť Ježíš neřekl: "Nikdy nesuď". Musíme přece umět posoudit, jakého si např.vybereme partnera, kdy potrestáme své dítě, jaké si zvolíme přátele. A tak ve skutečnosti na kvalitě našich úsudků záleží kvalita našeho života. Ale vždy posuzujme nejprve sebe, než začneme soudit někoho jiného.
Neodsuzuj bližního, pokud jsi nebyl na jeho místě. (Talmud)
A tak při posuzování svých vzpomínek buďte opatrní, zpracovávejte je, přemýšlejte o nich, hledejte v nich smysl a poučení pro přítomnost. Nepotlačujte je, protože potlačené vzpomínky vedou ten nejpotutelnější život. Je třeba znémo, že některé ženy, které byly opakovaně sexuálně obtěžovány v dětství svým otcem nebo otčímem, na to mohou skutečně zapomenou resp. vytěsní to ze svého vědomí. Ale nemohou navázat normální vztahy s muži, tyto vztahy se jim prostě hnusí. Ten časný zážitek, na který se snažili zapomenout, je ve skutečnosti nepřestává pronásledovat a ovlivňovat. Jedna má nemocná s endogenní depresí byla v dětství sexuálně obtěžována svým dědečkem. Měla pocit viny, že to tehdy nikomu neřekla, vysvětlovala si to tím, že nechtěla ublížit babičce. Tvrdila, že tomu nepřikládá velký význam a že na to zapomněla, nicméně ve fázi těžké deprese se pak s tímto zážitkem svěřila svému manželovi a při té příležitosti i k nevěře, kterou měla před mnoha a mnoha lety, protože v rámci sebeobviňování tyto zážitky nějak pospojovala. Že to nepřidalo na současném manželském soužití je nasnadě.
Ve skutečnosti nemůžeme na něco zapomenout. To nejlepší, co s tím můžeme udělat, je se s tím vyrovnat a naučit se s tím žít tak, abychom si na to mohli vzpomenout bez bolesti. Neschopnost odpouštět je příčinou mnoha onemocnění, protože "kvašení" mysli zaviní i "kvas" těla. Pokud na ostatní svalujeme zodpovědnost za naše neštěstí, odmítáme si často připustit i svůj podíl zodpovědnosti. Obviňováním často omlouváme svoji nečinnost. Pokud budeme donekonečna vyčítat svým rodičům, svému partnerovi "všivě" odvedenou práci, je to pro nás destruktivní a nehneme se z místa.
Přemílat minulou dobu- přebírat kosti v hrobu.
(Ruské přísloví)
Tím, jak světu hlásáme: "Je to vaše vina, že jsem osamělý a že trpím" se snažíme jen dokázat, že někdo "odflinknul" svou práci.Někdo vám v minulosti ublížil. Jste rozzlobeni a vaše zloba se nakonec změní v nenávist. Nosíte ji v sobě, kamkoliv jdete.
Pociťujeme-li neustále proti komukoli nenávist či zášť, je to, jako bychom pořád vlekli na zádech ďábla. Záleží jen na naší vůli odpustit, zapomenout a pak můžeme to těžké břemeno odhodit, čímž vneseme do svých srdcí světlo a osvobodíme se od těch špatných pocitů, jež by v nás mohli jiní lidé probouzet.
(Sydney Banks)
Nenávist vám ničí život, zatímco ten druhý dělá přesně to, co umí bez ohledu na vaši situaci. A tak vy se stáváte vězni sebe sama a ten nešťastný život žijete vy a ne ti, co vám ublížili. Je to jako když svádíte vinu na počasí. Ono leje dál, vy naříkáte na počasí, proklínáte ho, jste zmoklí, nastydnete a déšť to neovlivní.
Co se stalo, nelze odčinit. Jak řekl Cicero: "Minulé nemůžeme změnit." Nemůžeme zapomenout doopravdy. A proto musíme odpustit těm druhým ne kvůli nim, ale kvůli sobě. Oni často ani nevědí, že nám tak ublížili a že by se jim mělo něco odpouštět. Nebo už na to zapomněli, nebo třeba již ani nežijí.
Kontaktoval jsem všechny lidi, ke kterým jsem v životě cítil nepřátelství. Chtěl jsem si být naprosto jistý, že i když zemřu v příštím okamžiku, ani jediný člověk na této planetě proti mně nebude cítit žádné nepřátelství, které bych se nepokusil odstranit .
(Dr.Wayne W.Dyer)
To kvůli sobě musíme odpustit druhým. Pokud tak neučiníme, tak setrváme zaseknuti v onom kritickém místě, kde jsou ty rány a jizvy . To jsou ta místa, kde se potřebujeme léčit. Pokud tam nezasáhneme, pak přestáváme růst a začínáme sesychat.
Kdo neumí odpouštět, boří most, který sám bude muset přejít, neboť každý člověk potřebuje odpuštění.
(A.P.Herbert)
Když někomu odpustíme cokoliv, co nám provedl, tím vlastně říkáme, že mu přestáváme dávat kontrolu nad tím, jak my se chováme a myslíme a budeme chovat v budoucnosti. Přejímáme tím sami za sebe odpovědnost. A proto vlastně nemáme co ani odpouštět, neboť jinak začínáme interpretovat chování druhých a vytváříme vlastní realitu. Tím, že milujeme sebe nedovolujeme druhým kontrolovat naše emoce.
Odpustit neznamená postavit se do nadřazené role nebo chovat se tolerantně k někomu, koho nemáme rádi. Odpustit znamená napravit svůj zkreslený dojem, že nám někdo ublížil.
(G.G.Jampolsky)
Mladí lidé dnes umírají v Jeruzalémě, bojuje se v zemi, kde Kristus učil smířlivosti. K čemu to vede? K míru nikdy. Poražení se budou chtít pomstít a nepřátelství se bude dědit z otce na syna.
Pomsta vám pomůže asi tak, jako když kousnete psa za to, že vás kousl.
(F.W.O´Malley)
Pomsta to nevyřeší, všechno se může změnit jedině smířlivostí. Odpouštět totiž není slabost, ale naopak je to velmi odvážný čin.
Tím, jak se zbavíme potřeby odsuzovat jiné se zbavíme i potřeby odsuzovat sami sebe. Čím méně nám vadí chování jiných, tím jsme spokojenější sami se sebou.Ochota odpustit je zásadním krokem k dosažení harmonie. Existuje příběh dvou bývalých válečných vězňů, kteří se po dlouhých letech opět sešli. Jeden se zeptal toho druhého "Tak co, už jsi odpustil těm, co tě zajali?" A druhý muž odpověděl : "Ne nikdy, to nemohu!" A ten první pravil :"Takže jsi vlastně pořád jejich vězněm, viď?"
Ten, kdo se chce pomstít, by měl vykopat dva hroby (čínské přísloví)
Jedna má nemocná mi napsala:
Nejtěžší odpuštění je odpuštění sobě samému. To ale zase neznamená, že to, co jsme špatného udělali, můžeme zlehčovat a mávat nad tím rukou. Tohle je v podstatě velmi "tenký led", na kterém by se mohlo velmi snadno sklouznout k něčemu podobnému, jako je narcisismus v hodnocení sebe sama, nebo neodsuzování druhých, které snadno sklouzne k tomu "nemám právo nikoho soudit a tak se nebudu k ničemu vyjadřovat". "Je třeba odporovat zlu, ale bez zášti a nenávisti!"
A tak skončím svoji úvahu. Záleží pouze na nás, zda se rozhodneme pro aktivní život v přítomnosti nebo pro spoutaný život v křivdách z minulosti.
Odpuštění znamená poslat pryč to, co bylo, uvítat, co bude a souhlasit s tím, co je. (D.Augsburger)
Autor: MUDr.Miroslav Ilgner
