Kniha je výjimečná v tom, že celý fenomén šamanismu pojímá globálně, neorientuje se pouze na jednu jedinou kulturu nebo tradici. Vystupují v ní vedle sebe osobnosti žijící v Evropě, Africe, Americe, Asii či na Novém Zélandu. Výsledkem však není chaotický spletenec všeho možného i nemožného, ale inteligentně a přehledně sestavená mozaika, která dohromady dává komplexní
obraz, celistvý přehled starého vědění.
Dlužno upozornit, že tito (ne)obyčejní muži a ženy stojí pevně oběma nohama na zemi a nebrání se ani školnímu vzdělaní. Jejich moudrá slova nejsou vzdálená jazyku moderního člověka a nejsou určena pouze pro ty, kteří se o šamanismus hlouběji zajímají. Rozhovory jsou vedeny záměrně tak, aby měly co nabídnout každému čtenáři. Poselství šamanů můžeme číst stejně dobře rozumem i srdcem, nejlépe však uděláme, když to, co nám sděluje, vstřebáme celou svou bytostí.
Zatímco přírodní vědy zkoumají řád a zákony hmotného světa, šamanismus využívá specifických prostředků k tomu, aby zkoumal potenciál lidského vědomí a navazoval kontakt s duchovním světem.
Šamanské vědění má v první řadě charakter sebepoznávání. „Západní věda podceňuje význam ‚vnitřního vesmíru‘ v lidském vědomí,“ píše autor, avšak je to právě šamanský způsob poznávání, který „má potenciál překonat svazující hranice vědeckého myšlení a dovést nás k nové, ekologické etice. Ta by měla obsahovat právě to, co tradiční, objektivizované vědě schází, tedy citlivý dialog se životním prostředím. Vždyť součástí životního prostředí je jak badatel, tak i zkoumaný objekt.“
„Abychom přestali ohrožovat planetu Zemi,“ rozvádí svou úvahu Geseko von Lüpke, „musíme nově definovat roli člověka ve světě. Hluboká proměna se ovšem může odehrát jen tehdy, pokud každý jednotlivec projde mentální transformací, osvojí si nové vnímání sebe sama a přehodnotí své postavení ve světě.“ K tomu nám může ukázat cestu hlubinná ekologie, která „spojuje smyslové prožívání přírody s intelektuální reflexí našeho obrazu světa“, která „nabízí nové perspektivy a nové formy vnímání. Z pestré palety světových kultur a náboženství si vybírá takové tradice, cvičení a rituály, které člověku zprostředkovávají poznání a učí ho žít v jednotě s přírodou… Stejně jako šamanismus i hlubinná ekologie pojímá Zemi jako živý systém, v němž všechno souvisí se vším. Člověka chápe jako vlákno v síti života, jako bytost chápající autoregulační schopnost přírodních cyklů.“
„Šamanismus není náboženství, je to prastarý způsob vnímání světa, je to umění, které se (stejně jako svět) nalézá v neustálém pohybu. Svou schopností stavět mosty mezi viditelným a neviditelným však dokáže obohatit každou dějinnou epochu. V dnešní době přetížené objekty, výrobky, obrazy světa, názory, informacemi a zábavou potřebujeme nahlédnout pod povrch, potřebujeme zjistit, co se skrývá za věcmi a mezi věcmi. Tuto možnost nám poskytuje právě šamanismus a záleží jen na nás, zda se jím necháme oslovit.“
Dr. Geseko von Lüpke (*1958)
Autorem knihy s podtitulem „Rozhovory s léčiteli a medicinmany 21. století“ je německý politolog, etnolog a žurnalista Dr. Geseko von Lüpke. Geseko se už řadu let zajímá o hlubinnou ekologii, spiritualitu a celostní prvky v kultuře a přírodních vědách. S úmyslem zprostředkovat lidem prastarou duchovní moudrost šamanismu se vypravil na nejrůznější místa naší planety. Navštívil pět kontinentů a zaznamenal rozhovory se sedmnácti šamany a léčiteli. Setkal se s reprezentanty rozličných tradic a kultur, aby nám poodhalil jejich duchovní bohatství, aby zachytil jejich odpovědi na naléhavé otázky dnešní doby. Tváří v tvář vážným problémům ohrožujícím naši civilizaci pátráme po smyslu života a hledáme východisko z krize. Je to však těžké hledání, neboť, když to vyjádříme slovy grónského inuitského šamana Angaangaqa, se nacházíme v permanentní válce sami se sebou.
Ukázka z knihy:
V tuvinském jazyce neexistuje slovo bůh. Znamená to, že nejvyšší úctě se u vás těší krajina?
Místo slova bůh máme jiné: nebe: Božské je v nás, v každé částečce vesmíru. My to pouze musíme přijmout. Říkám-li, že božské je ve mně, nemíním kvůli tomu propadnout pýše, neboť vím, že ve mně sídlí i ďábel. Ďábelské a božské jsou dvě označení téže věci. Lidé si mohou říkat, jak je ten Galsan dnes mírný a klidný – a za dvě minuty budu ďábelsky cenit zuby, ukazovat drápy a dávat průchod chtíči. Nelze to od sebe oddělit. Lidé na Západě mají sklony stavět všechno do protikladu: dobrý – špatný, starý – mlady, život – smrt, světlo – stín. Pokaždé říkám, že je to špatně. V stínu se skrývá světlo, v světle číhá tma. Život je jiná forma smrti. Umírání je jiná forma života. Proč jsem se narodil? Abych zemřel! A proč umírám? Abych se obnovil, abych se vrátil.
Máme neotřesitelnou víru v návrat duše a ducha. Věříme, že člověk sestává ze tří komponentů – těla, duše a ducha. Tělo je smrtelné a pomíjivé, duše přechází do jiného těla. Když zemřu, moje duše vstoupí do někoho, kdo se teprve narodí. Moje duše tedy putuje dál a můj duch je věčný – buď zůstane, nebo se stane součástí vesmíru. Praotcové jsou součástí nebe, součástí vesmíru. My jsme jenom tečka ve velkém kruhu. A už nemusíme nic od ničeho oddělovat.
V tuvinštině existuje jedno přísloví: „Když ráno vstaneš, vyjdi do hor…“ Má to něco společného s vnitřní krajinou člověka – s krajinou duše? Je tu přímá souvislost?
Meditace v našem pojetí znamená, že člověk brzy ráno vystoupí na horu. Tam se uvolní, protáhne se, rozhýbe se. Tělesně i duševně. Nejdřív se zabývá praktickými otázkami: kde jsou koně, kde jsou ovce, kdo přichází, kdo jde pryč. Potom jde do sebe: kam jsem se to dnes dostal? O čem se mi zdálo? Kam dnes půjdu? Každý den je životní cesta.
Hovoříme-li o vnějším světě, používáme označení okolní svět, někdy také sdílený svět. Z vašich knih však člověk získá dojem, že nomádský vztah ke světu je ještě mnohem silnější a identifikace se světem jde mnohem dál.
Hranice lze stanovit velmi snadno. Náš kočovný život se rozprostírá všemi směry, v prostoru i v čase. Jsme neustále v pohybu. Obyvatelé západních měst jsou ale vlastně také kočovníci, protože od dětství až do pokročilého věku putují časem a prostorem. To je také neustálý pohyb. Pokud jsme si toho vědomi, můžeme plynout.
Každý člověk, který chápe podstatu života, plyne. Podle chuti může šustit jako listí, nechat se unášet jako moréna, ale může také chvíli zůstat ležet bez hnutí. Nic mu přece neuteče, kam spěchat?
My nomádi máme skvělé pojetí času. Život nám připadá krásný a nekonečně dlouhý. Co je to šedesát let? Dnešní lidé se dožívají devadesáti! Některé mouchy přitom žijí jediný den, motýli nanejvýš tři čtyři dny. Ovce žijí pět šest let, koně jen dvacet nebo třicet. V porovnání s ostatními živými tvory je na tom člověk až nestydatě dobře.
Pokaždé žasnu, když slyším, jak lidé v západním světě říkají: „Nemám čas!“ Kdykoli se jich ptáte, nemají čas a jejich odpověď vždycky začíná slovem „bohužel“. Celý život mají naplánovaný.
