K následujícímu článku jsem byla inspirována diskusí na Nové Zemi ve vláknu Ochrana autorských práv novazeme.ning.com/forum/topic/show?id=1315955%3ATopic%3A100414 , která se jako obvykle lehce odchýlila od tématu, vydala vlastní cestou a do které jsem takto přispěla:

Sama jsem byla několikrát vystavena situacím, s kterými jsem si nevěděla rady, i když již několik let úspěšně pomáhám druhým :-))) Po té, co jsem se dostatečně vyvztekala nad tím, jak jsem nemožná, neschopná, neduchovní, lemplovitá a já nevím jaká ještě, a "ponížila" jsem se a poprosila o pomoc (dokonce i – ó hrůzo!!! – využila klasické medicíny :-))), došlo mi, že to je prostě ZKOUŠKA Z POKORY.
A navíc dnes již také vím, že mnoho vysoce vyspělých bytostí zde v převleku za člověka, s lidskou karmou a dalším nezbytným vybavením pro fungování na této planetě a v této dimenzi, pracuje V UTAJENÍ – a že mnohdy je i před nimi samotnými zakryto, kým ve skutečnosti jsou.
Zmítáme se tady v dualitě, narážíme do zrcadel, chceme je ve zlosti rozbít, nebo se v nich naopak nekriticky vzhlížíme a rochníme – a když padáme na ústa, nadáváme na Boha; aniž by nám docházelo, že to je součástí velké hry, kterou spolu i sami se sebou vzájemně hrajeme…

Vyskytuji se právě v období, kdy jsem životem nucena k (další :-))) hluboké introspekci. Abych se mohla pohnout z místa, potřebuji přehodnotit některé závěry, k nimž jsem před lety v rámci sebepoznávání po tvrdě vybojovaných zápasech sama se sebou dospěla. Proč mě přivedly do situace, která se mi jeví neřešitelná, v níž všechny dlouhými roky na vlastní kůži a duši prověřené a osvědčené metody selhávají, kdy ztrácím vůli žít (teda jestli něco takového vůbec existuje, že :-)))?

Najednou, po letech, ke svému zděšení zjišťuji, že to, jak jsem se změnila, mě nevede k pocitu uspokojení a naplňování svého poslání, ale naopak mě sráží a podráží. Že je jakoby tak nějak „všechno jinak“. Moudra a pravidla, která mi pomáhala žít a umožňovala mi být stále lepším (a duchovnějším) člověkem, najednou přestávají platit? Už jenom tato myšlenka mě naplňuje strachem a bere naději v nějakou jistotu.

Všechno, čím jsem doposud prošla, co jsem odblokovala a vyčistila, zharmonizovala a napravila, bylo tedy zbytečné, protože nakonec stejně nejsem šťastnější ani spokojenější? Dělala jsem snad všechno (zase!!!) špatně? Zaplavuje mě děs a hrůza…

Sebepoznání se věnuji vědomě od roku 1992, polovědomě ale již od dob gymnázia: vzpomínám si na to, jak mě fascinovalo v ruštině slovo „samousověršensvovanije“ neboli „sebezdokonalování“, na které jsem narazila při studiu Tolstého, dychtivá četba článků o „psychohygieně“ (jak se za socialismu směly beztrestně nazývat sebepoznávání, mystika, východní filosofie apod.) a knih jednoho Rusa (jemuž teď nemohu přijít na jméno, takže ho nemůžu ani vygooglit, ale až navštívím rodiče, podívám se do své "dětské" knihovničky :-), který jako jediný osvícený psycholog byl v ČSSR k sehnání.

Protože se tedy sebepoznání věnuji celou řadu let, mám osobní zkušenost s tím, jak se energetické ovzduší mění, a tím se mění i intenzita duchovní práce. Může to souviset se vstupem planety Země do fotonového pásu, zrychlováním času a podobnými v současné době moderními teoriemi, ale také na to má vliv skutečnost, že se duchovní práci věnuje stále více lidí – tedy cesty (energetické) jsou stále prošlapanější a je snazší jimi projít, než když jsme si museli osamoceně a mnohdy i osaměle klestit průchod mačetou.

Pak jsou také uvolňovány nové a účinější techniky ke zpracování problémů a potíží; jako přirovnání bych použila příklad z vlastní překladatelské a spisovatelské praxe, když začínaly počítače – do té doby jsme texty přepisovali na stroji, bílou vodičkou (což byl koncem osmdesátých let další velký pokrok!) zamazávali chyby, nebo celý list museli přepsat úplně znovu… Mnohdy i několikrát. Asi si dokážete představit, kolik času a energie to spotřebovalo – a porovnejte nyní s možnostmi word procesoru a bezchybným tiskem celé stránky zmáčknutím jednoho čudlíku! Totéž se děje při obeznamování veřejnosti s mystickými a sebepoznávacími cvičeními a terapiemi.

Ptám se znovu KDO JSEM? A již mi nestačí odpověď, že jsem dítě Boha, které si zaslouží žít v hojnosti a splňování svých (v ideálním případě ušlechtilých) snů. Poznala jsem na vlastní kůži totiž, jak se může stát pastí, když se vám podaří zmaterializovat si své sny. Podařilo se mi splnit si několik snů, které se v době, kdy jsem po nich zatoužila, jevily jako zcela fantasmagorické a nesplnitelné, odsouzené do škatulky představ s nápisem „Moje vzdušné zámky“. Když pak uplynulo několik let, ke svému překvapení jsem při rekapitulaci svého života zjistila, že vlastně mám to, co jsem kdysi chtěla! Zhmotnila jsem si například vysněnou profesi, pro niž jsem tenkrát neměla skoro žádné předpoklady a možnosti ji vykonávat, a také dceru, podkrovní byt plný knih a rukopisů, setkávání s členy mé duchovní rodiny a mnohé další hračky i pořádné věci… 🙂

A nyní mám pocit, že tu stojím s prázdnýma rukama a zase se ptám KDO JSEM? A připadá mi, že jsem neustálá změna, která volně vlaje časoprostorem, vznáší se, kráčí odnikud nikam, která by chtěla prostě jenom být a nic nechtít a neočekávat, ale pořád jí to nejde, protože se v ní stále rodí nové a nové projekty a myšlenky, co by ráda prožila a vytvořila… A pořád nikde žádný pevný bod. Dejte mi ho, a já pohnu vesmírem!!!

© Ivana Muková
Článek je možné dále šířit, ale bez úprav a s uvedením jména autora / překladatele a zdroje jitro.bloger.cz

REKLAMA:
loading...

Komentáře