Každý má ve svém životě něco, co mu otevře oči, když jsou příliš dlouho zavřené. Co mu otevře srdce, když je už příliš dlouho ztracené.
Hledejme každý sám za sebe svou vílu Sofielu, vílu zázraků. Hledejme svá srdce, aby k nám víla mohla opět blíž. Život se stane krásnějším.
Věnováno všem, kteří mi byli na cestě světlem.
Soňa Kolesíková
"Den plyne za dnem. Každý den je stejný. Každý den je stejně smutný. Svět je krásný!Stále se nabízí něco nového, slunce svítí, obloha je modrá, květiny voní. A já jsem stále osamělejší!Jak je to jen možné?!jak je možné, že kolem sebe vidím tolik krásy, ale o to více si pak uvědomuji i tolik smutku, se kterým se stále přátelím. Jak je možné, že jsem tak sám. . ?!Strach!Můj jediný skutečný přítel. Stále vedle mě sedí, stále vedle mě chodí a neopouští mě ani když uléhám na lůžko. Je věrný jako nikdo na světě. Snad proto se ho stále ještě tolik držím. . chm!Asi proto. . !Samota tíží. . !Je mi 56 let a můj život pomalu ztrácí smysl"
"Další den jde za dnem a stále se ztrácím ve svých nekonečných myšlenkách o svobodě. Další den plný smutku a povrchní radosti šlape na paty dalšímu dni. Začínám si myslet, že vysvobození snad ani nepřijde. . Hm!Nebo, že by snad?Jako každý jiný den trávím svou nudou a nic mě nebaví. Dívám se z okna, že třeba přeci jen, ale příliš nevěřím. Tolikrát jsem to už zkoušel a nic, nic, co by se mnou dokázalo pohnout. Jsem ztracený!Pomalu se s tím začínám smiřovat. Jsem osamělý muž. . !"A tak tu muž sedí u okna, nahlas přemýšlí, až najednou.
"co to?!?" Přeci jen dokázalo něco upoutat jeho pozornost. Před domem stojí červené auto a v něm kdosi spí. Dívá se ze svého pokoje v prvním poschodí a kdyby mu to nebylo hloupé, snad by se i vyklonil."Co to tam je??!"přemýšlí muž a jeho zvědavost je stále větší a větší. Nakonec mu to nedá. Seběhne dolů a co nevidí! Víla! Leží si v tom autě a tiše spí." Co tu asi dělá?" pomyslí si ." Teď , tady , v tak velkém městě a zrovna před mým domem? Nechápu! A proč je v autě, vždyť se jí musí špatně dýchat!" Muž je stále zvědavější. Jedna otázka střídá druhou." Jééé!" ulekl se. Víla se zavrtěla. Rozespale se na něj usmívá a její nevinný a bezbranný pohled vyvolává další a další otázky. Jde mu to těžko, ale nakonec se osmělí a zaťuká na okénko. Víla opatrně otvírá a stále vysílá své líbezné úsměvy. Její půvab v něm pomalu vyvolává rozpaky, až málem zapomněl , co se vlastně chtěl zeptat. Víla trpělivě čeká, ale nemluví. Najednou se vzpamatoval a vykoktal:
"Kdo jste?" "Sofiela" usmála se. "Aha!"zmateně pokýval hlavou , poděkoval a pomalu odkráčel.
Nevěřil svým očím, měl pocit, že se mu to jen zdálo. Otevřel opět dveře, ale víla byla pryč."Asi jsem se už zbláznil" prohlásil a ztratil se v nitru domova. Dveře se za ním zavřely a život venku plynul dál. Muž se opět stáhl do své samoty a přemýšlel nad tím, co se to vlastně stalo.
Pomalu se blížil večer a město se chystalo ke spánku. Šum přírody začal utichat, ptáci na zahradě se uchýlili do klidu a nad městem se objevila první světla lamp. Kdesi v dáli ještě zpívalo slunce své poslední tóny oranžové písně léta, zatímco na druhé straně se už pomalu stmívalo. Měsíc vyslal své posly, aby oznámily, že přichází.
Muž právě seděl ve svém houpacím křesle a četl ve své oblíbené knize, když tu mu náhle na mysl přišla vzpomínka na včerejší den. Jen tak. Snad to byla sentimentalita, snad lítost, že nedokázal udělat víc, popošel k oknu a vyklonil se." Třeba . . co kdyby, ale ne! Snad nejsem až tak naivní. . !" zamyslel se . Červené auto bylo pryč a víla s ním. Posteskl si a připomněl si, že smutek a strach jsou stále jeho věrní přátelé. Když tu najednou cosi v něm ho přimělo, aby se podíval lépe. Auto tu sice nebylo, ale na jeho místě stálo jiné. Tmavomodré. Líbilo se mu, což o to, ale vůbec nevěděl, proč upoutávalo stále více jeho pozornost. Bylo to větší a větší, až najednou stejně jako včera, seběhl dolů. Vyběhl ven a pomalu se přibližoval na stejné místo. Vůz byl větší a i když byl celkem stejný jako většina jiných, stále nechápal, proč ho tak hodně zajímá. Bylo už šero, tak na dálku příliš nerozeznával. Opatrně, plný zvědavosti se přiblížil na místo a co neviděl. . Jeho víla Sofiela. . opět uložená do spánku. Srdce mu poskočilo radostí. Čekal, co se bude dít. Byl tak rozrušený, že nedokázal utřídit své myšlenky. Nemohl se dočkat, až se na něj usměje. Spala klidně , naprosto odevzdaná svému snění. Nedokázal se na ni vynadívat. Nejraději by tu zůstal už napořád. Najednou si uvědomil, jak je to bláznivé. Vždyť ani neví, kdo to je? Vůbec ji nezná a všechno by dokázal kvůli ní změnit.
"Jak to dělá? Jak je to možné? Celý život jsem tak smutný, mrzký a mrzutý. A teď? Přišla si do mého života ani nevím odkud a já tu tak blázním. . !"
Najednou se přistihl, jak uvažuje o tom, že by přeci jen vyměnil své přátele, smutek a strach. Nevěděl za koho, ale když mu s ní bylo tak dobře.
Jak tak přemýšlel, ani si nevšiml, že už ho delší dobu pozoruje. Opět mlčky a laskavě čte v jeho duši, co právě prožívá. Naslouchá s něhou jeho vnitřní symfonii a tiše si užívá každého tónu. Muž se opět přistihl v rozpacích.
"Usmála se, usmála!" raduje se v tichosti svého nitra, aby nic nezpozorovala. Ale kdyby mohl, tleskal by snad i ručičkama jako malé dítě. Takovou měl radost! Lehkost, s jakou projevuje co cítí, ho přitahovala stále více a více.
"Pro tento okamžik stojí za to žít. Ten úsměv, to je ráj. . ."uvědomil si.
Tentokrát otevřela dveře a dala větší průchod svému světlu, které měl tak rád. Cítil se obdarován. Co by chtěl víc. . ? I tak toho bylo požehnaně.
Chvíli se na sebe dívali , až najednou říká: "Copak tu děláte?"
"Čekám. . ."odpověděla mu opět tiše, jakoby do ztracena, ale zřetelně.
Slyšel dobře, ale její klid ho natolik ztišil, že opět zapomněl mluvit. Byl s ní rád a každé slovo by vše narušilo. Tak stál vedle ní a koupal se v její něze a hebkosti. Strávili tak několik dalších chvil, až se náhle otočil a šel spát. Pochopil, že všechno má svůj konec a tak se rozloučil a s kouskem jejího světla odcházel do svých snů. Těžko se mu odcházelo, ale bylo mu jasné, že jeho sen dojde ke svému naplnění jen tehdy, bude-li znát správnou míru. Bylo to pro něj nové a donedávna neuskutečnitelné. Pomalu málem uvěřil, že k naplnění nedojde nikdy. Ale teď, kdy si začínal myslet, že má život za sebou, našel nový, možná teprve ten správný smysl. Věděl, že strach má velké oči, ale také krátké nohy a jejich mnohaleté přátelství tedy bude lepší ukončit. Dlouho se na to připravoval a teď je na to ta správná chvíle. S těmito myšlenkami a vzpomínkou na svou vílu uléhal na lůžko.
Sotva se dočkal rána. Nemohl dospat a už se hnal k oknu, aby se podíval, je-li jeho milá stále na blízku. Vůz stál na stejném místě, ale víla Sofiela v něm nebyla.
"Hm, co by tam také dělala v takovém teple?"pomyslel si.
A tak opět usedl k oknu a pokoušel se vzpomenout si alespoň na maličké okamžiky, kdy ji byl na blízku. Vzpomínal plaše, ale uvědomil si, že část strachu nahradilo něco nového. Že by naděje?Jeho víla mu přinesla naději.
"No to je úžasné!!"přistihl se při radosti.
Jak je vidět i smutek byl nahrazen něčím novým. I ve svém věku se cítil najednou jako mladík. Poskakoval po pokoji a málem sebou plácl na zem. No však bylo načase!Rozhodl se, že zkusí svůj život žít novým způsobem a připravil se na celodenní trénink. S touto myšlenkou vkročil do nového dne.
"Už aby byl večer !"pomyslel si celý v očekávání. Těšil se, že se snad konečně zeptá na další věci, které ho zajímaly, aby ji trochu více poznal.
"No snad to půjde lépe."Ani na okamžik nepředpokládal, že by víla dnes nepřišla.
Celý den byl jako prosvětlený. Sám rozdával úsměvy a lidé kolem něj byli mile překvapeni jeho náhlou proměnou. Jako všechno nové i jeho radostný přístup k životu bylo třeba trénovat. Přišlo to však tak nečekaně, že některé nepříjemné situace od sebe odháněl s takovou lehkostí, kterou u sebe ani on sám nečekal. Nenechal se vyvést ani trochu z míry, protože to jednoduše nestihl. Radost byla tak veliká, že si tyto maličkosti ani nevšimnul. Pochopil, že vše je skutečně jen v něm samotném. Dříve se chtěl trápit, tak se trápil. Teď už to tak nechce, teď má svou světlušku, co mu nosí radost a tak se bude radovat.
"Jak jednoduché. Jak to, že jsem si to dříve nevšiml?" zamyslel se. . ale jak rychle to přišlo, tak to i odešlo. Na odpověď už nečekal.
Večer, když usedal do svého houpacího křesla, si připustil, že má ze sebe dnes opravdu radost. Snad poprvé v životě cítil, co radost skutečně je. Moc dobře věděl, že je to díky ní. A jak tak přemýšlel, vzpomněl si, že by se mohl podívat, jestli už je zpět. Ano, viděl ji. Je tam, opět spící, tak honem za ní! Nemohl se dočkat, až ji zase uvidí. Schody bral po dvou, málem upadl. Ale co, i kdyby. . Hlavně, že bude zase s ní. Nevěděl, co se s ním děje, ale bylo to krásné. Sotva doběhl, už na něj čekala. Celá rozesmátá rozdávala tiché úsměvy na všechny strany a pomalu otvírala dveře vozu.
"Na co tady čekáte?"vyhrkl ještě v běhu, sotva popadal dech.
"Na zázrak" vydechla tiše, ale tak vřele, že ho až u srdce zahřálo. Zůstal opět v oněmění. Tohle skutečně nečekal.
"Na zázrak?"zeptal se. "Ano!"výskla a foukla na něj svůj líbezný úsměv.
Byl celý u vytržení.
"Nemohl jsem se dočkat. . celý den jsem se na vás těšil!" skákal z jedné věty na druhou a pomalu nebyl schopen mluvit souvisle. Moc mu to nešlo, ale jeho roztomilý projev vyvolával na její tváři jeden úsměv za druhým. Byl šťastný. Strávili spolu celou noc a bylo jim moc pěkně.
Měsíc plul po obloze jako velký král a hvězdy štěstí a naděje přinášely zázraky. Jeden za druhým se tiše vkrádaly do jeho života, jeden za druhým se tiše ukládaly do jeho srdce.
S krásnými zážitky a mnoha úsměvy odcházel do dalších dnů. Scházeli se i nadále, mnohdy ji pozval k sobě do svého houpacího křesla, což se ji obzvlášť líbilo. Jindy ji vzal zase třeba do zahrady, kde spolu popíjeli čaj a rozmlouvali. Bylo jim spolu pěkně a spoustu toho napovídali. Hlavně on, víla poslouchala útržky z jeho života, aby si mohl uvědomit, kolik toho prožil. Povídal pěkně a mnohdy se i hodně nasmáli. Pochopil hodně věcí, ale nejvíce si uvědomil, jak špatně svůj život vedl. Věděl, že vstoupila do jeho života právě včas a přál si pro ni změnit se. Být lepším člověkem. Hodně pro to začal dělat a lidé kolem něj byli více a více překvapeni. I když stále zůstal spíše samotář, měl více přátel, usmíval se a kolem sebe šířil radost. Jeho dům voněl čistotou a všude byly květy. Vše, co dřív jen viděl, dnes i cítil.
Jednoho večera, když čekal na svou vílu Sofielu, uvědomil si, že ji miluje. Pochopil, že láska to byla, co mu v životě chybělo a bez ní by nevěděl, jakým člověkem je. A tak když se setkali, vítal ji se slovy:
"Přál bych si, být s tebou stále. Starat se o tebe a pečovat. Žij se mnou, prosím"
Dívá se na něj dětsky upřímným, ale přitom hlubokým pohledem , ve kterém zůstává viset otázka. Nemluví, jen se dívá a čeká, muž je stále netrpělivější, ale víla mu nepomáhá. Láska nezná strachu a tak muž nevydrží a náhle vykřikuje:
"Miluji tě!Miluji tě a nabízím ti své srdce. S tebou je můj život jeden velký zázrak!"
Dál nečekala. Vyskočila a radostně ho objala. "Ano! Ano, chci být s tebou!" výskala a jásala.
Byl opět šťastný. Muž, který byl zvyklý ve svém životě stále jen brát a co je láska vůbec nevěděl, našel své štěstí. Víla vstoupila do jeho života v době, kdy přišel čas otočit kolo osudu.
Když ho vyobjímala, zavřela v poklidu vůz, otevřela kufr, vytáhla svá zavazadla a muž oněměl překvapením. Ale neptal se. Tentokrát zůstal tichý on a čekal, co se bude dít.
"Divíš se? Jsi překvapený?" ptá se Sofiela.
"Divím, ale neptám se. Snad se i dozvím"
"Dočkala jsem se, stal se zázrak!"
Byl překvapený stále více a více, ale její hravost a lehkost mu byla příjemná a tak dál čekal.
"Tvé srdce se otevřelo. Opět cítí, a proto mohu jít blíž k tobě. Našel jsi pro mě správné místo a tak teď k tobě mohu už i patřit."
Hluboce na něj pohlédla a vyslala k němu věrný láskyplný úsměv. Objal ji a věděl, že od teď v jeho životě bude svítit slunce každý den. S těmito pocity a s novým poznáním spolu lehce našlapovali do jejich nového společného domova.
Do KRÁLOVSTVÍ ZÁZRAKŮ
